Protože byl Petr čím dál vyčerpanější, čekal, že to samo přejde. Nakonec ale musel vyhledat lékaře. „Na ten den nikdy nezapomenu. Když nám pan doktor zavolal, abychom přišli k němu do ordinace, zrovna jsme byli na výletě s dětmi. Viděla jsem, jak manžel zesinal, a věděla jsem, že neslyšel dobré zprávy. Když jsme přišli domů, ptala jsem se ho, co pan doktor říkal. Manžel měl rakovinu. Vůbec jsem tomu nemohla uvěřit, bylo mu teprve 38 let, byl sportovec… nedávalo mi to smysl,“ vzpomíná smutně Nikola. Do ordinace šli společně hned druhý den, tam jim pan doktor diagnózu potvrdil. „Myslím si, že nikdo není schopný zpracovat a smířit se s podobnou informací hned na místě. Moc jsem nevnímala, co doktor říká, drželi jsme se s Petrem za ruku, já jsem brečela. Pak jsme se zeptali, jaké jsou šance na uzdravení, říkal, že musí absolvovat ještě spoustu vyšetření a až pak uvidíme.“
Čekání na výsledky
Po několika týdnech už byly připraveny finální výsledky. „Mezitím jsme se snažili žít normálně, věřili jsme, že to bude v pořádku. Fungovali jsme kvůli dětem, jako by se nic nedělo, každý večer jsem se ale modlila, abychom to zvládli. Bohužel finální zpráva nebyla dobrá, rakovina zasáhla i vnitřní orgány. Doktor říkal, že naděje je vždycky, ať se ale připravíme i na nejhorší možnost,“ vzpomíná se slzami v očích Nikola. Po oznámení diagnózy se Petr začal léčit, léčba ale nebyla úspěšná. „Šlo to rychle, viděla jsem, jak se z Petra stává stín, jak mu mizí energie, jak odchází. Hrozně těžké bylo vysvětlit situaci dětem, byly malé, nechápaly, co se děje, proč s námi tatínek nechodí na výlety. Umřel do půl roku a mně se život sesypal jak domeček z karet.“
Bolest jsem uzavřela v sobě
Nikola musela fungovat kvůli dětem, bolest v sobě uzavřela. „Věděla jsem, že musím být silná. Bylo to hrozně těžké připustit si, že člověk, kterého milujete, už tu není a nikdy nebude. Pořád jsou situace, kdy mi to nedochází, a to odešel před sedmi lety. V noci často brečím a vzpomínám, jak nám bylo krásně. Přes den jsem si vybudovala rutinu, vypravit děti do školy, do práce, nabrala jsem si práci navíc, abych měla zaměstnanou hlavu, pak domů, udělat s dětmi úkoly, uklidit a jít spát. Už je to trochu lepší, občas se s někým z našich přátel potkám, ale všechno mi pořád Petra připomíná. Že bych měla nový vztah, si zatím vůbec nedokážu představit. Žiju pro děti, mám pocit, že pro sebe jsem žila předtím,“ uzavírá svůj příběh Nikola.
Pohled odborníka, odpovídá Mgr. Sylvie Stretti, zakladatelka a ředitelka Poradny Vigvam
Pohled odborníka, odpovídá Mgr. Sylvie Stretti, zakladatelka a ředitelka Poradny Vigvam
Život paní Nikoly a její rodiny se ze dne na den obrátil vzhůru nohama. Velmi trefně popisuje jakýsi dvojí život již při čekání na finální výsledky. Navenek dál běžně fungovat, ale uvnitř prožívat směsici emocí lásky, strachu, naděje, bolesti a nejspíš i mnoha dalších. Pod tlakem odpovědnosti popisuje i uzavření bolesti uvnitř sebe, ta však neodezněla, pořád je v ní schovaná, a tak i návrat k běžnému fungování je možný jen do jisté míry. Může se zdát, že sedm let je dlouhá doba, zároveň zemřel člověk, se kterým si představovala svůj život úplně jinak, než jak ji teď čeká. Navíc zemřel pro paní Nikolu a její děti brzy a nečekaně. Z tohoto úhlu pohledu sedm let není tak dlouho. Přibližně deset procent lidí, kterým někdo blízký zemře, je ohroženo komplikovaným truchlením, kdy nečekanost je jedním z možných faktorů, které zvyšují pravděpodobnost jeho rozvoje. V tomto případě člověk může zdánlivě fungovat, uvnitř něho ale truchlení stále probíhá a není schopen se na novou situaci a nový život adaptovat. Je vhodné nemít na sebe nároky, že všechno musím zvládnout sám. Když se člověku obrátí život vzhůru nohama, je naprosto v pořádku vyhledat odbornou terapeutickou pomoc, podobně jako se v případě zdravotních problémů obracíme na lékaře. Přeji paní Nikole, aby nalezla kapacitu a sílu a nemusela touto bolestí procházet sama.
Kontakt: www.poradna-vigvam.cz
