Děti už jsou dávno na vysoké a manžel tráví většinu času na garáži, kde dává do kupy veterány na zakázku. Co by taky dělal v paneláku?! Eva to chápe, ale cítí se o to hůř. V kanceláři pracuje s lidmi o generaci dvě mladšími a nemá si s nimi co říct. „Oni umí věci, o kterých mně se ani nesní, a tak mám po většinu času pocit, že už jsem jen do počtu,“ povzdychne si. Sem tam ji sice někdo ještě poprosí o radu, ale ani to jí na sebevědomí příliš nedodává. Čím dál častěji uvažuje o tom, že hodí všechno za hlavu a dá výpověď. Jenže ji brzdí strach.

Kamarádka z toho onemocněla

Často teď myslí i na svoji kamarádku, která dostala před rokem rakovinu. „Vzpomínám si, když jsme šly občas na kafe, že si jen a jen stěžovala. Na svého muže, děti i práci. Z ničeho neměla radost a mám pocit, že to ji nakonec dostalo,“ přemýšlí nahlas Eva. „Rozhodně nechci takhle skončit, zároveň nevím, co si počít. Manžel mi říká, ať jdu na pracák, kde můžu absolvovat nějaký rekvalifikační kurz. Že mě prý něco chytne. Z toho mám ale velký strach.“

Co se musí stát?

Eva teď, jak sama říká, vyčkává. „Vždycky mi život nakonec ukázal, kudy jít dál. Něco se stalo a to mě posunulo dál. Jenže roky teď běží až moc rychle a pořád se nic neděje.“ Dokonce začala přemýšlet o tom, že by si dala inzerát a začala po odpoledních pracovat jako chůva. „Děti mi opravdu moc chybí. Klidně bych se začala starat i o cizí, protože vnoučat se hned tak nedočkám. Hlavně už se nechci koukat každé odpoledne na pitomý seriál. Bohužel televize je teď mým jediným společníkem. Jako bych už nikoho nezajímala. Už se ani nedívám do zrcadla, vůbec se totiž nepoznávám…“

Pohled odborníka: odpovídá Miroslav Polívka, poradce pro osobní růst a mezilidské vztahy

Pohled odborníka: odpovídá Miroslav Polívka, poradce pro osobní růst a mezilidské vztahy

Pokud se u vás pomalu rozjíždějí bolesti hlavy, žaludku, křečových žil nebo zad, je nevyšší čas něco v životě změnit. A jestli si na sebe každé ráno stěžujete před zrcadlem, ve kterém vidíte někoho úplně jiného, než si přejete, tak to zvažte dvojnásob. Položte si pár otázek: Chci ještě ty lidi okolo práce potkávat? Musím opravdu dělat jen tuto práci? Chci takhle žít až do důchodu? Když si představím, že dělám jinou práci, jak mi je?

Zřejmě ve vás opuštění dosavadní práce a ztráta jistot vyvolává úzkost, ale uvědomte si, jak emočně nabytá představa je ta, že v té práci zůstanete dalších deset let. Pokud se při té představě necítíte dobře a spíš to vypadá, že se to bude zhoršovat, začněte bojovat o své štěstí a svůj život. Aspoň se o to pokuste. Jinak hrozí, že se to na vašem zdraví projeví.

Nejde ovšem jen o vás, ale také o vaše blízké. Začněte o své práci mluvit s lidmi, kteří budou mít porozumění. Promluvte si s kamarádkou nebo známou, která krok do neznáma udělala. Tím si začnete vyjasňovat, jaká změna by byla dobrá konkrétně pro vás. Hlavně o tom ale mluvte v rodině. Potřebujete podporu i těch, kteří společně s vámi budou riskovat. Například to, že přechodně budete nosit míň peněz. Ale je ještě spousta času zariskovat a objevit sama sebe.

Jste-li bezradná a nevíte, co chcete, navštivte kariérního kouče nebo terapeuta. Mohou vám pomoct najít v sobě vaše touhy, zdroje a tím získat vnitřní sílu na změnu. Velmi důležité je totiž najít práci, ve které konečně nějaký svůj talent či zálibu využijete. Klaďte si otázky: Co mě baví? Co mi jde? Co umím? Co ráda dělám? O čem jsem snila v dětství? Co bych nejraději dělala a třeba i zadarmo?

Také se zeptejte lidí, kteří vás dobře znají. Takoví velmi často vidí něco, co si my sami nechceme přiznat. Nebo si najděte nějaké zájmové kurzy, kde potkáte nové lidi, získáte kontakty a inspiraci. Rozhodně platí, že k práci, ve které trávíme většinu času, máme vztah. A ten je stejně důležitý jako vztah k partnerovi, dětem, rodičům, přátelům nebo sama k sobě. A jako o každý vztah, tak i o ten pracovní se musíme umět postarat. Ve dvaceti stejně jako v padesáti.