Nikdo se dobrovolně nerozhodne zapšknout (překlad pro mladší čtenářky – být protivný, mrzutý a věčně podebraný). Ale spolehlivě ho k tomu dovedou následující návyky, které zkušeně popsala klinická psycholožka Andrea Bonior, patnáct let autorka veleúspěšného sloupku o mentálním zdraví pro Washington Post.

Neumíte odpouštět

Dospělým dětem, že odešly z domova. Manželovi, že vás opustil. Šéfovi, že povýšil kolegyni. Jakmile si s sebou nesete všechny křivdy srovnané jako kartičky a kdykoli jste požádána, dokážete vyložit pasiáns na téma Největší světová chudinka, jste odsouzena k doživotní zapšklosti. Nemusíte na všechno zapomenout, ale zkuste se přes křivdy přenést, přestat si ve volných chvílích promítat pomstu – zkrátka odložte svoji bolest. Odpuštění je úleva duševní, ale i fyzická. Jakmile ji pocítíte, pochopíte, že jste to udělala hlavně pro sebe. A jedna kyselá vráska je vyžehlena.

Berete všechno nebo nic

Nároky. Jamile neumíte snížit nároky na sebe a svět, bude vedle vás citron jako kýbl medu. Přístup „všechno nebo nic“ je moc extremistický, rigidní, nutí vás k zúženému životnímu vidění a většinou se zaměříte na negativní vyhlídky. Často vede k panice, pocitu, že vám život utíká mezi prsty a stárnete takřka viditelně. Zklidněte se, nejste ve škole a jednička není jediná možná známka. Vzpomínáte, s jakou nonšalancí proplouvaly trojkařky vzdělávacím systémem? Hoďte na to taky občas bobek a mladistvý úsměv vám bude odměnou.

Bojíte se, že lépe už bylo

Pocity bezmoci jsou horší než strychnin k snídani. Otráví vám den i celý život. V extrémních případech způsobují deprese, v těch lehčích každodenní zahořklost, která spolehlivě přidává léta do výrazu. Jakmile přistoupíte k nějakému problému za pomoci prokletých slov NIKDY nebo VŽDYCKY, bezmoc vás zaslepí a vy přehlédnete i naprosto očividné řešení. Život je jízda na horské dráze, kde kopce navazují na propady, a když se budete zaměřovat na ty druhé, dáte jim větší význam, než mají. Kdo se radši kochá výhledem, když ho to vyveze do oblak, ten pak svítí nadšením i na rovinkách.

Máte pocit, že věci „se“ vám dějí

„Já si koupit trpaslíka, tak mi vyroste,“ říká oblíbené rčení lidí bez opratí. Lidí, kteří mají pocit, že jejich život řídí někdo jiný a pěkně blbě. Znáte je jako ty typy, co na výletě vzadu poprudívají, že určitě jdeme blbě, ale mapu si do ruky nevezmou a vedení se neujmou. Doktorka Bonior říká, že nás tyhle pocity obvykle přepadají v období, kdy nám někdo ublížil a my s tím nemohli nic udělat. Přestaneme se pak na chvíli starat a chránit sami sebe a zvýšíme pravděpodobnost, že s námi osud vymete ještě jeden špinavý roh. Řešení je nasnadě. Vezměte mapu, vytyčte trasu a zpátky na výlet!

Věříte v mýtus o „až“

Tenhle mýtus říká, že až dorazíte do určitého bodu svého života, všechno si sedne na správné místo a konečně to bude tak, jak jste si vysnila. Až se vdám, až budu mít děti, až budu mít dobrou práci, až děti vyrostou, až… až… až… Což může být stejně zákeřné jako věřit, že věci se NIKDY nezlepší a vy budete VŽDYCKY chudinka. Neodkládejte svoje štěstí na až a nevkládejte ho do ruky nějakému časovému údaji nebo životnímu milníku. Rozhodněte o svém štěstí sama a hned. Pak vám může věk vlézt na záda a zapšklost políbit oblast poblíž.