Hodně z nás se to konečně naučilo – nedusit v sobě to, co cítíme, říkat nahlas věci, o kterých se za dob našeho dětství a mládí nemluvilo. Až v hluboké dospělosti jsme se dozvěděli, že zavíčkovat v sobě pocity a dusit se v nich není zdravé. Naučili jsme se naslouchat si, brát své city vážně, pracovat s nimi. Kolik nám to dalo práce a jak se nám v mnohém ulevilo… No a teď jsou tu psychologové se zjištěním, že nadměrné noření se do vlastních emocí nám škodí.

Ukazuje se, že naši citově zastydlí rodiče vychovaní těsně po válce měli v něčem pravdu. Zabývat se pořád jen sám sebou a svými vnitřními hnutími vás nutí k sobectví – jste zaměřeni na sebe a nevnímáte ostatní. Taky se začnete moc pozorovat a některé pocity v sobě vyloženě hledat, až vyvolávat. Tím se můžete propadnout až do deprese.

Posilujete to, čemu věnujete pozornost

Doktorka Roos Vonková, profesorka sociální psychologie na nizozemské Radboud University, radí lidem, kterým hrozí ve vlastních pocitech utonout (nebo prostřednictvím své citové inkontinence znechutit své okolí), aby přestali myslet a cítit a začali něco dělat: „Udělejte denně tři dobré skutky – složte někomu poklonu, kupte kolegovi kávu, zavolejte své nemocné tetě – a hned budete mít ze života větší radost. Uvědomte si, že ne všechny vaše pocity, obavy a touhy je nutné prozkoumat a vyložit,“ říká psycholožka.

Mileniálové asi v tuhle chvíli lapají po dechu, ale upřímně řečeno my, generace padesátníků, jsme vždycky věděli, že se to teď trochu přehání. Že zdravé zacházení s pocity bude někde uprostřed mezi „zatni zuby a táhni“, ve kterém jsme vyrostli, a všudypřítomným „chceš si o tom promluvit?“, které přinesl rok 2000.

Proč vlastně chceme své pocty vysvětlovat? Protože se je snažíme ovládat. Myslíme si, že pokud budeme vědět, proč něco cítíme, budeme to moci regulovat. Paradoxně to funguje přímo naopak. Tím, že na něco myslíte a šťouráte se v tom, dáváte danému pocitu sílu a prostor, aby bujel. Samozřejmě že byste neměli své pocity zakopávat pod zem, ale měli byste regulovat čas a pozornost, které věnujete těm nepříjemným.

Nemusíte o všem mluvit

To samé platí i o vyjadřování vašich citů. Tvrzení, že negativních pocitů, jako je vztek, se můžete zbavit jejich ventilováním, bylo experimentálně vyvráceno. Ukázalo se, že vytočení lidé, kterým bylo dovoleno boxovat do polštářů a kopat do medicinbalů, se nakonec ještě víc vytočili. Vyjádřením se totiž cit posílí, nemluvě o tom, že se pak musíte ještě vyrovnat s reakcí okolí na váš výbuch.

„Mýtus o katarzi, tedy uvolnění pocitu jeho vyjádřením, způsobil, že na všech veřejných platformách od Facebooku po televizi na vás někdo hrne své pocity, jako kdyby vás měly zajímat. Když se k tomu připojí narcistní přesvědčení, že každý z nás je něčím zvláštní a má právo donekonečna mluvit o svém vnitřním světě, máme tady emoční randál jako ze sbíječky,“ usmívá se doktorka Vonková.

Diktát pocitů

Emoční inkontinenci se člověk těžko brání i proto, že jsou to pravé pocity. A u těch těžko někomu jinému řeknete, že vás to nezajímá a ať si je nechá pro sebe. Jenže pocity se mění, slábnou, odeznívají. A když je budete podporovat, zůstanou déle a neuvolní místo dalšímu citovému životu. Podléhat emocím, probírat se jimi a nechat je přetékat do okolí je velmi dětinské. Zkuste kontroverzní myšlenku doktorky Vonkové na sobě a uvidíte, jestli emočně dospět a nezaplavovat neustále své okolí emocemi není nakonec mnohem jednodušší a příjemnější. Když už ne ohleduplnější.