Poučit jsem se mohla už před rokem, kdy nad týdenní sadou kalhotek s prasátkem Peppou ohrnula nos se slovy „Vždyť to je pro malé děti!“. Za pravdu jí dal i o tři roky starší bratr, který přitom módu neřeší bytostně. Zatím. Marný dárek jsem nakonec obhájila tím, že spodní prádlo přece nikdo neuvidí. Tehdy mi to ještě prošlo, ale jak říká jedna kamarádka, módní pupeční šňůra už byla nastřižena.
Jejich desetiletá Ema má už půl roku outfitově temné období. Miluje černou, oblečení si zdobí „sichrhajskami“ a největší radostí jsou doplňky s hroty, které její maminku napoprvé rozplakaly. „Došlo mi, že definitivně končí období, kdy jsem to měla pod kontrolou. Že se musím smířit s tím, že se moje holčička stává v dalším směru sama sebou. A není to jen o stylu oblečení. Je to o formování její osobnosti, které musím brát vážně a s respektem, abych jí netvořila zbytečné jizvy na duši.“ Karolíno, amen.
I nad mou prvotní lítostí už zvítězila radost, že máme doma holku s názorem, o kterém se mnou už umí vyjednávat. Na její věk dost diplomaticky, byť stále s dětskou čistotou. Na její „Tak já si to tedy obleču, když to udělá radost tobě!“ prostě nekývnu, protože samo sebou chci, aby zůstala svá navzdory mému počátečnímu romantickému přání. Ale upřímně, naivně jsem si myslela, že to přijde o trochu později než ve druhé třídě. Třeba ve čtrnácti?
Doteď si pamatuju ožehavé módní téma mezi mnou a mojí maminkou. HALENKY! Mně snad dodnes žádná ve skříni nevisí, a kdyby jo, rozhodně ji budu nazývat blůzou. Mamka je totiž halenkový typ a nažehlené „volánky“ nosila na gymplu moje nejlepší kamarádka Yveta (zatímco já milovala tátova trika s nápisem, máminy zvonáče a vlastní úlovky ze sekáčů). Jejich pomyslné spiklenectví jsem těžce nesla a kdo ví, proč naše kamarádství maturitou skončilo… Každopádně i já jsem občas mamince chtěla udělat radost. Při prohlížení svých alb zjišťuju, že evidentně při každém školním focení na konci roku. Ano, na fotkách mám na sobě pokaždé halenku! Musím ale přiznat, že jedna je vskutku šik – mojí babičce Vlastičce ji poslala v balíku její německá kamarádka Maria ještě za komunistů a to bylo opravdu terno! Babi ji dala nejstarší ze tří dcer a ta mi ji na focení o pár let později půjčila.
A tak s mamkou díky téhle glose a hlavně halenkám dojatě vzpomínáme. Mami, a kdy jsi vlastně začala ty s módní rebelií? „Dlouho nebylo čím rebelovat – tři ségry v padesátých letech na vesnici. Jako malé jsme měly jedny vytahané tepláky, které se po vyprání přehazovaly přes dřevěný plot. To si pamatuju dodnes. První velkou parádu jsem dělala až v patnácti na gymnáziu, kdy mi mamka upletla první svetr. Bílo-červeno-černý pruhatý na zapínání a jen můj. A o dva roky později mi Ježíšek přinesl vytoužený šusťákový kabát. Byl pánský šedý, ke kolenům, o pět čísel větší. Jenže tehdy nic jiného nebylo a ‚šusťák‘ děsně frčel. Pak ho po mně donosil taťka.“ Tak přece jen si i mamka něco „vydupala“! Období, kdy bude její vnučka nosit pánské kabáty, je ještě v nedohlednu. Ale doufám, že bude zábavné a inspirativní pro nás všechny.
HANA HALFAROVÁ
HANA HALFAROVÁ
Novinářka na volné noze. Externí redaktorka Vlasty. Vystudovala žurnalistiku a češtinu. Rozmluvila se v rádiu a rozepsala v ČTK. Vyškolila se na dvou rodičovských, aby se vrátila zpět k řemeslu. Baví ji psát rozhovory, ráda naslouchá. Nejen lidem ze severu Moravy, kde žije.
ZDROJ: časopis Vlasta
