Josefova druhá žena a Miladina maminka zemřela, když Miladě byly pouhé dva roky. S výchovou sourozenců pomáhala otci nejstarší dcera Anna, přezdívaná Haninka. S tatínkem navštěvovala Milada Sokola. Josef sám byl aktivní evangelík a pomohl založil evangelický sbor ve Valašském Meziříčí. Tam také chodila malá Milada od třetí třídy do školy. Později se vydala na učitelský ústav.

Byl listopad roku 1916 a právě se oznámilo úmrtí rakousko-uherského císaře Františka Josefa I. Milada vypráví, jak vypadala třída, když jim o úmrtí řekli: „Teď on přišel a vážně nám říkal: ,Jeho Veličenstvo, císař František Josef, zemřelo.‘ Jémináčku! Hýb na lavice, všecko řvalo (radostí) a on: ,Děvčátka, tichúčko! Pšš, pšš, tichúčko, prosím vás, prosím vás, vždyť já to za vás odnesu!‘ Takovou ostudu jsme provedly tenkrát! To byla hrozně nepříjemná věc a nebezpečná!“

Hodiny zpěvu s Emou Destinnovou

Během studia na učitelku měla Milada Šimčíková povinnou hudební výchovu. Jejího talentu na zpěv si všiml pedagog meziříčského ústavu Jan Nepomuk Polášek. Doporučil Josefovi, aby se Milada zpěvu věnovala více, tak začala docházet na hodiny zpěvu.

František Šimčík, Miladin bratr a evangelický farář, se ve Vídni seznámil s operní pěvkyní Emou Destinnovou. Domluvil sestře návštěvu na jejím letním sídle v zámku Leština u Stráže nad Nežárkou. Poprvé se tedy setkaly někdy zjara 1929. „Já jsem šla schlíplá, to víte, trému jsem měla příšernou, to si nepředstavíte. Ona ke mně přišla: ,Tak to jste vy, ta, co by se chtěla u mě učit zpívat?‘ – ,Ano,‘ povídám. ,Tak pojďte dál, hned to zkusíme. Já si vás napřed musím vyzkoušet.‘

Já jsem měla trému, třepal se mně hlásek. ,Jenom klid, klid, klid, uklidněte se.‘ Ona se na mě takhle dívá, dívá, pozorně mě poslouchá a najednou, ani jsem to nedozpívala, přistoupila ke mně a říká: ,No tak začnem!‘ A už to jelo,“ vypráví setkání paní Šimčíková. Na sídle zůstala ten rok celé prázdniny a během školního roku dojížděla každý víkend, tatínek totiž nechtěl, aby skončila s učitelskou kariérou. Cesta do jižních Čech trvala Miladě skoro 24 hodin, vyjížděla brzy odpoledne v pátek, dorazila v sobotu po poledni a tentýž den večer se vydávala na cestu zpět, aby stihla v pondělí učit. Poslední páteční hodinu za ni odučil ředitel, který jí říkával: „Když už jste tam, nepospíchejte, budu za vás učit.“

Už v roce 1929 si Destinnová stěžovala na oči. Při jedné z Miladiných návštěv spolu kvůli očnímu zánětu jely do nemocnice v Českých Budějovicích. Tam v ordinaci dostala Ema záchvat mozkové mrtvice a museli ji hospitalizovat. V pondělí se Milada z rozhlasového vysílání dozvěděla, že Ema Destinnová zemřela.

Spolupráce s odbojem

Během války Milada Šimčíková spolupracovala s odbojovou skupinou Obrana národa. Její součástí byla od května 1939 a podílela se na přenášení a ukrývání zbraní. Na udání jednoho z odbojářů ji 30. května 1940 zatkli. Věznili ji dva roky, během jednoho výslechového mučení jí gestapo rozdrtilo nohu a následky poté nesla po zbytek života. Po dvou letech ve věznicích se 29. ledna 1942 dostala do koncentračního tábora Ravensbrück. V dubnu 1945 se s pochodem smrti dostala zpět do Československa. Mezi vězeňkyněmi, s nimiž šla, byly i ženy z Lidic, takže byla u toho, když jim sdělovali, jaký byl osud jejich domova. Strašnější situaci prý paní Šimčíková nezažila.

Po návratu už nemohla pracovat jako učitelka, stále se však věnovala zpěvu. Často vystupovala ve Vídni, se zaměřením na místní Čechy.

Zemřela 30. dubna 1989.

Podpořte Paměť národa

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.