Já to klidně přiznám. Ano, blížím se do menopauzy. Je mi čtyřiapadesát a beru to jako přirozenou věc. Nehroutím se, i když hormonální turbulence se mnou dělají divy, ale proč se nenávidět za to, že stárnu? I moje babička brala přechod za přirozenou věc a neřešila zákony přírody, natož vrásky nebo šediny. Návaly kdysi ženy vnímaly jako znamení síly, vnitřní harmonie a vyrovnanosti. Jak říká psychogynekoložka Helena Máslová, menopauza otevírá ženám úplně jiný svět, který stojí za to prozkoumat. „Obsahuje totiž to nejcennější: svobodu. Už se nemusíme nikomu zpovídat ani zavděčovat, můžeme si dělat, co chceme. Je to období, kdy máme zkušenosti, lepší odhad na lidi, přestává nám záležet na penězích a už jim nemusíme tolik otročit. Dochází nám vyšší smysl všeho, a to je dost uklidňující.“ Menopauza není tragická choroba, na kterou se umírá, i když spousta žen ji tak vnímá. Na druhou stranu je spousta žen, které si ji nechtějí připustit, protože ji považují za ztrátu ženství. Ale zbytečně.

Kořeny stigmat

Přestože se postoje k této životní fázi mění (a snad k lepšímu), stigma něčeho „nevhodného“ zůstává. Kdy a proč jsme ji začali vnímat tak negativně? Je pravda, že v poslední době stále více slavných žen neváhá o menopauze veřejně mluvit, a dokonce ji s humorem komentovat. A to by mohla být cesta. Třeba britská herečka Emma Thompson, která před lety při přebírání ceny National Board of Review v New Yorku vtipně poznamenala, že přestože je chladný večer, ona ho zvládá díky menopauze v pohodě. K tomu také nabádají ženští lékaři i psychologové. Postavme se k problému otevřeně, přiznejme ho a berme ho s nadhledem.

Kořeny moderních stigmat o menopauze leží podle historiků v šedesátých letech minulého století. Gynekolog Robert A. Wilson na konci šedesátých let ve své knize Feminine Forever přesvědčuje ženy, aby se vyhnuly „živému rozpadu“, způsobenému ubýváním estrogenu, a povinně udržovaly mladistvou, tělesnou a přitažlivou osobnost pomocí hormonální léčby. Wilson svou knihu doslova opepřil nelichotivým popisem žen v menopauze, jako „ochablých“ a „desexualizovaných“ žen se zmenšujícími se prsy a vyschlými genitáliemi. Slíbil jim ale hormonální substituční léčbu, která je od tohoto „hrozného“ období zachrání. Kniha se v té době stala bestsellerem a byla s největší pravděpodobností spouštěčem toho, jak veřejnost začala na menopauzu pohlížet. Mnohem později vyšlo najevo, že Wilson dostal za knihu a zájezdy spojené s prezentací knihy velké peníze od farmaceutických společností, které vyráběly Premarin, první lék dodávající ženám chybějící hormony.

Historička Susan Mattern správně zdůrazňuje, že fyzické příznaky menopauzy jsou ovlivněny kulturním smýšlením. Například v Gambii je menopauza vnímána jako velká úleva. „V některých kulturách, kde se žije stále tradičnějším způsobem, například v Mexiku, nejsou klasické příznaky jako noční pocení či návaly spojeny s menopauzou. Tradiční společnosti totiž jinak vnímají stárnutí žen. Starší ženy jsou oceňovány za moudrost a zkušenosti a s příchodem menopauzy získávají vyšší postavení. A je pravděpodobné, že i naši předkové sdíleli tento pohled na ženy ve středním věku i po něm. Mohla to být fáze, ve které se ženy staly respektovanými vzory,“ píše Mattern.

Kdy to nastává

Menopauzu odborníci definují jako poslední menstruační krvácení, tedy datum poslední menstruace. Tohle období je velmi individuál ní, nastává ale většinou mezi 48. a 51. ro kem věku. Premenopauza je období, které jí předchází, a je to doba, kdy žena pořád ještě menstruuje, obvykle jde o období do dvanácti měsíců před menopauzou. To už se začínají objevovat akutní příznaky takzvaného klimakterického syndromu. A ještě jeden termín je pro ženy důležitý – perimenopauza (u nás se hodně používá právě termín klimakte rium), což je období, kdy žena přechází postupně z plodného věku do období poklesu funkce vaječníků. V té době se už mohou poměrně silně objevovat hormonální, fyzické i psychické potíže. Tohle období se objevuje běžně po 45. roce věku, a pokud k němu dojde dřív, třeba kolem čtyřicítky, mluví se o předčasné menopauze.

Menopauza tedy není událost, ke které dojde ze dne na den, je to proces, který ani nemusí žena zpočátku zaregistrovat a spoustu probíhajících příznaků přikládá jiným příčinám. Kila navíc, bolest kolen, úzkosti, nespavost, podrážděnost... Může se zkracovat menstruační cyklus, menstruace je nepravidelná, kratší, delší, bolestivá. Nálada pod bodem mrazu, horší spánek a zvýšená citlivost. Hladina pohlavních hormonů klesá, což se může podle gynekoložky Heleny Máslové projevit v nerozhodnosti a menší orientaci v prostoru, terénu i situační orientaci. A to všechno v době, kdy většina žen ještě chodí aktivně do zaměstnání!

Tabu i na pracovišti

Ženy nad 50 let jsou nejrychleji rostoucím segmentem pracovní síly a většina z nich během svého pracovního života projde menopauzou. V nedávném britském výzkumu 59 procent žen s příznaky menopauzy uvedlo, že symptomy mají negativní dopad na jejich práci, a přibližně polovina, že je pro ně obtížné zvládat své úkoly. Další podobná studie, která zpovídala 900 žen v pracovním procesu, zjistila, že ženy v menopauze mají sníženou sebedůvěru, špatně se koncentrují a mají horší paměť, což jim způsobuje výrazné potíže v pracovním procesu. Nedostatek studií na téma menopauza na pracovišti je další signál ignorování konverzace na toto téma. Přitom možnosti jsou obrovské – mimo jiné zavádění nových pracovních postupů, které by mohly ženám pomoci, jako je třeba pružná pracovní doba. Nedostatek otevřenosti, a co je ještě horší, častý výsměch nebo šikana, může vést k pracovní nespokojenosti, stresu, úzkosti a depresím. Podle britských výzkumníků Megan Reitz a Johna Higginse existuje konkrétnější důvod mlčení. Ženy se podle nich bojí o menopauze mluvit kvůli negativnímu přijetí. A strach je mnohem větší, pokud je jejich nadřízeným mladý muž. Některé ženy říkají, že jsou kvůli příznakům menopauzy zesměšňovány, obtěžovány či stereotypizovány. Bojí se i toho, že si nadřízený může myslet, že nebudou odvádět dobře svou práci.

Zaměstnavatelé bohužel zapomínají na to, že žena v tomto věku má za sebou celoživotní zkušenosti a překonala už řadu pracovních překážek. Je moudřejší a zralejší. Pokud se má tohle pracovní tabu rozbít, musí všichni, a zejména vedoucí manažeři ve firmě, udělat několik důležitých kroků. Snažit se ženám porozumět, naslouchat jim a navrhnout změny na pracovišti.

Jak říká Megan Reitz, znalosti o menopauze by měly být naprosto zásadní pro pracovní tým. Manažeři by měli být připraveni podpořit své kolegyně, a ne se k nim chovat nevhodně či přezíravě. O rádoby vtipných poznámkách snad není třeba ani mluvit. Ty jsou tabu. Šéfové by měli jít příkladem a neměli by ženy shazovat. Pokud mlčí a dělají mrtvé brouky, pak jednoduše dál posilují existující tabu. Ve Velké Británii už ale pokročili. Byla tam vytvořená síť pro menopauzu na pracovišti, dokonce se vydávají konkrétní pokyny pro manažery, které jim pomáhají přijmout kroky k vytvoření takového prostředí, kde menopauza není považovaná za něco, o čem se musí mlčet.

Ani samotné ženy ale nesmějí mlčet. Pokud nemají potřebnou podporu, je namístě zvážit kolektivní aktivitu, podobně jako zafungovalo hnutí MeToo. Kolektivní hlas může mít větší dopad, a v rámci firmy se navíc mohou ženy cítit bezpečněji, když mluví jako skupina.

Menopauza je jedním z nejsilnějších a nejvíce diskriminujících tabu, která na pracovišti existují. Psychické a fyzické symptomy a jejich negativní dopady na produktivitu jsou zhoršovány špatnou firemní politikou a zastaralými předsudky souvisejícími s pohlavím a věkem. Dokud se nepodaří zlomit stigma a nezačne se otevřeně mluvit o problémech, které mohou komplikovat život, ženy spokojené nebudou.

Od kdy se řeší?

Od kdy se řeší?

První zmínky o menopauze najdeme v bibli, v 11. století pak napsala italská lékařka Trotula de Ruggiero, průkopnice ženské medicíny z italského Salerna, dvoudílné lékařské pojednání obsahující informace o menopauze, které se pak rychle rozšířilo do Anglie a dalších zemí. Ale teprve koncem dvacátých let minulého století lékaři uznali vztah mezi menopauzou a hormonálními změnami. To vedlo v roce 1942 k první komerční hormonální léčbě symptomů menopauzy a o dvě desetiletí později začaly farmaceutické společnosti vyvíjet současnou hormonální substituční terapii. V roce 1976 se konal první mezinárodní kongres o menopauze a reagoval tak na zvyšující se podíl žen ve vědě, politice a podnikání.

Rozhovor: Může to být změna k lepšímu

MAGDALENA DOSTÁLOVÁ, psycholožka a psychoterapeutka Poradny pro rodinu, manželství a mezilidské vztahy Praha

Proč je podle vás menopauza stále považovaná za společenské tabu?

Naše společnost se stále řídí kultem mládí a jede na maximální výkonnost. Menopauza je už z podstaty samotného slova přestávkou, která evokuje sníženou aktivitu. Ta se nenosí, nepatří přece k výbušně výkonnému mládí. Tak jako společnost nepřijímá stárnutí a neřkuli smrt, před kterou přímo zavírá oči a odsouvá ji za zdi ústavů a nemocnic, aby na ni, probůh, nemusela koukat, nedokáže se ani příliš srovnat s menopauzou. Ačkoliv jisté vlaštovky naděje už jsou, neboť se o období menopauzy minimálně začíná mluvit. Nechci, aby to vyznělo tak, že srovnávám menopauzu se smrtí, tak tomu opravdu není. Je však jednou etapou lidského bytí.

Menopauza je jedním z největších diskriminačních tabu i v pracovním prostředí. Firmy ignorují, že příznaky menopauzy mohou mít vliv na pracovní výkon, a ženy se zdráhají o ní mluvit. Co je důvodem?

Ženy, které tvrdě pracovaly, aby se dostaly na vysněnou pracovní pozici, jsou náhle do jisté míry indisponovány vlastním tělem. Tedy jsou indisponovány do momentu, pokud svůj stav nepřijmou, nenaučí se s ním fungovat a mluvit o něm. Pakliže mé okolí vnímá, že se se mnou něco děje, ale já se stále tvářím jakoby nic, neulehčuji mu to. V případě menopauzy a jejích projevů je výhodná strategie naučit se o nich mluvit, být vůči okolí otevřená a srozumitelná. Třeba i s kapkou humoru, podaří-li se nám to. Takový přístup pomůže prolomit ledy, a naopak si zajistit podporu a ohleduplnost našeho sociálního okolí.

Dají se někdy tabu kolem menopauzy zbořit?

Dají se zbořit tím, nakolik spokojené budeme samy se sebou. S touhle taktikou je dobré začít samozřejmě ještě dříve, než se do menopauzy vůbec dopracujeme. Je dobré naučit se mít ráda své tělo i svou duši. Celý život je jedna velká změna, žádný den se neprobudíme stejné, jako jsme byly den předchozí. Některá období změny akcelerují, jiná jsou obdobími více pozvolnými a klidnějšími. Příroda je dobře vymyšlená, život nenaloží nikdy víc, než jsme schopni zvládnout. A říkám to s veškerou pokorou k tomu, že některé životní „náklady“ jsou skutečně výživné a vypadají k neunesení. Tedy i menopauza je jen další životní výzvou k tomu, naučit se být v dobrém kontaktu sama se sebou, svými potřebami, svým měnícím se tělem a psychikou.

Jak na to?

Budeme-li lpět na starém, k ničemu nám to nepomůže, zabředneme v nevyvíjející se pseudorealitě. Naopak naučíme-li se akceptovat to, co je, sami u sebe, pomůžeme tím i společnosti, aby se naučila akceptovat třeba menopauzu jako běžné a dobré období v životě každé ženy.

Netajte to!

Netajte to!

Ve studii Nutffield Health Group až 67 % žen pociťovalo minimální pomoc a podporu, pokud jde o příznaky jejich probíhající menopauzy. Až 63 % žen uvedlo, že jejich pracovní život byl negativně ovlivněn, a 29 % ztratilo výrazně sebevědomí.

Podle britské studie zveřejněné v časopise Harvard Business Review téměř třetina žen uvádí, že kvůli symptomům souvisejícím s menopauzou čerpala nemocenskou, a pouze čtvrtina z nich uvedla, že mohla svému nadřízenému sdělit skutečný důvod své pracovní nepřítomnosti. 

Anketa: Co vás nejvíc štve?

Mám dost velké problémy s návaly a pocením. Ráno nasednu do autobusu a než dorazím do práce, jsem úplně propocená. Vždycky se stydím, protože nevím, jak to mám vysvětlit. Můj šéf je o dvacet let mladší a preferuje zejména mladší kolegyně. Vždycky se posměšně podívá na moji rozmazanou řasenku a propocenou halenku, jako by říkal, běž už do hrobu. Před časem jsem se ale rozhodla, že už si na nic nebudu hrát a slušně, ale důrazně, jsem mu řekla, že moje návaly nebrání tomu, abych odváděla kvalitní práci, a že bych byla ráda, kdyby bral menopauzu vážně.

Alena (50)

Když jsem se dostala do přechodu, v práci jsem dělala, že nic. Když mě polilo horko nebo jsem musela během porady nutně na malou, zpočátku jsem si vymýšlela nejrůznější důvody, ale nikdy jsem nepřiznala skutečný důvod. Pak jsem si ale řekla, že jsem srab, a když se mě můj šéf zeptá, jak se cítím, odpovídám jasně, vyhýbám se eufemismům, které by mohly mást. Na přímou otázku tedy odpovím: „Ve skutečnosti se cítím pod psa, procházím menopauzou a jejími příznaky jsou například extrémní návaly horka. Proto bych ocenila, kdybyste to příště zohlednil.“

Eva (53)

Nechápu, že když jsou všude v Zákoníku práce uvedené podmínky pro zaměstnané těhotné ženy, proč neexistují pokyny pro manažery v případě žen v menopauze. Myslím, že je nás určitě víc než těhotných. Začala jsem být aktivní a začala tlačit na vedení, aby se o menopauze více mluvilo. Proč by měly být těhotné ženy zvýhodněné a ženy, které procházejí menopauzou a mají skutečně silné projevy, nikoli?

Jaroslava (49)