Mnozí ji znají jako neústupnou ženu, která v sedmdesátých letech minulého století jezdila do Československa, kde nakupovala kvalitní umělecká díla výtvarníků, kterým komunistický režim bránil v jejich práci. Ona sama se ale za mecenášku či sběratelku nepovažovala, obrazy prý tehdy kupovala hlavně proto, aby měli perzekuovaní umělci z čeho žít. Její život byl plný dramat a vydal by na několik filmů.

Holčička ze Zákup měla otce tyrana

Meda se narodila 8. září 1919 v Zákupech jako Marie Sokolová. Jméno Meda vzniklo z německého výrazu pro holčičku – „mädchen“, protože v rodině Sokolových se mluvilo německy. Dětství však neměla jednoduché a v životopisné knize rozhovorů Můj úžasný život vypráví velmi otevřeně o tom, co jako malá holka prožívala. Její otec byl podle jejích slov diktátor, který se nerozpakoval bít ji i jejího bratra karabáčem, když neudělali vše tak, jak si přál. Ve 13. komnatě ČT přiznala, že kvůli jeho chování ztratila lásku. „Nevzpomínám si, že by se se mnou kterýkoli z rodičů mazlil, dal mi pusu, posadil si mě na klín nebo si se mnou jen tak povídal,“ řekla. Prý ani neví, kde je její otec pohřben.

Když jí bylo dvacet, právě vypukla druhá světová válka, tančila v Praze ve Velké operetě, ale pak odešla do litevské Klajpedy, protože odmítala tančit pro Němce. Přesto i tam ji gestapo vyslýchalo a ona zamířila do Vídně, kde tančila v nočním kabaretu. Po válce odešla do Švýcarska, kde se místo tance věnovala studiu překladatelství a ekonomie. Po roce 1948 se odmítla vrátit do Československa a zůstala v cizině, kde se živila převážně redakční činností.

První manželství jí zajistilo svobodu

Svoboda pro ni byla důležitá, a protože chtěla svobodně cestovat po Evropě, v roce 1949 se provdala za belgického šlechtice Remi Antoine Josepha de Mûelenaera. Láska to sice nebyla, ale díky sňatku získala belgický pas. V padesátých letech žila v Paříži, kde založila české nakladatelství Editions Sokolova, v němž vydala vůbec první monografii malířky Toyen. V roce 1955 se poznala s ekonomem Janem Viktorem Mládkem a rozvedla se s prvním manželem. V roce 1956 začala v Paříži studovat výtvarné umění a poznala se s Františkem Kupkou.

Kupka, který dnes patří k nejdražším českým malířům, byl v padesátých letech stárnoucí muž, který se schovával před světem. Byla to právě Meda Mládková, která ho „objevila“ pro svět. Jako studentka tehdy zazvonila u něj doma a chtěla si prohlédnout jeho dílo. Byla prý nadšená a začala postupně s manželem budovat rozsáhlou sbírku jeho obrazů. Dnes patří tato sbírka k největším na světě.

Návštěvy slavných

V roce 1960 se stal Jan Mládek guvernérem centrály Mezinárodního měnového fondu ve Washingtonu. Meda se za svou láskou odstěhovala a brzo se stala jeho manželkou. Do svého domu zvali různé významné osobnosti, navštívili je například Ferdinand Peroutka, Jiří Voskovec, Bohumil Hrabal, ale také politička Madeleine Albrightová či Václav Havel. V USA se Meda věnovala rekonstrukci velkých vil, které podle svých návrhů renovovala a vybavila nábytkem i dekoracemi.

S manželem se věnovali sběratelství luxusních děl, která vystavovali nejen ve Washingtonu, ale také ve Vídni a v jiných zemích. Sbírka, kterou za roky společného života nashromáždili, má hodnotu několika stovek milionů korun. Tu později věnovala Praze.

Celý život se snažila pomáhat druhým, možná proto, že neměla děti, možná proto, že to cítila jako bytostnou potřebu. Byla to taky velká bojovnice, která se začátkem devadesátých let „prala“ o Sovovy mlýny, aby v nich mohla otevřít galerii. Svůj boj vyhrála a dnes tam sídlí Museum Kampa. Na budově je zvěčněno heslo jejího muže (zemřel v roce 1989, sametové revoluce se nedožil): „Vydrží-li kultura, přežije národ.“ Muzeum bylo otevřeno v roce 2001 a sídlí zde i Nadace Jana a Medy Mládkových.

Srdcařka a velká bojovnice

Přestože žila celý život v cizině, v srdci zůstala Češkou, která svou rodnou vlast milovala. Sama se taky nikdy nepovažovala za emigrantku, ale za ženu v exilu. A že ráda rozdávala krásné obrazy? V pořadu Osudové ženy Českého rozhlasu před dvěma lety řekla: „Já nemám tendenci věci vlastnit, spíše je chci darovat. Co bych s tím dělala? Nemám děti. Možná kdybych měla děti, že by všechno bylo jiný. To je možný, to nevím. Ale to, že nemám děti, a to, že můj manžel tak strašně miloval tuto zemi, tak je pro mě samozřejmý, že všechno dávám.“

A čemu vděčí za dobrou kondici a požehnaný věk? Prý čokoládě, bílému vínu a dobrému krému na obličej. Kromě toho si vždy hlídala váhu a nikdy nepřestávala pracovat. „Pořád něco vymejšlím, to je důležitý. Pořád jít dopředu. A to já asi jdu,“ řekla pro Český rozhlas. A svoji bojovnou povahu projevila i před lety, když se jí podařilo získat Werichovu vilu. Silná žena se srdcem na pravém místě, taková je Meda Mládková.