Mami, já jsem o tom přemýšlela tři roky a už to opravdu dál nejde,“ snažila jsem se sebrat sílu k odporu. Věděla jsem, že ji budu potřebovat, ale opravdu jsem čekala, že se aspoň zeptá, proč se chci rozvádět. Vědět by to určitě měla, poslední rok jsem se nesnažila před ní ani před otcem svoje manželské problémy ukrývat, právě naopak. „Jakub se ke mně chová strašně. Už to nechci dál snášet. Chci vzít děti a odejít od něj, ale potřebuju, abychom mohli bydlet dva tři měsíce u vás.“ Vzduch v kuchyni se ještě víc ochladil: „Neměla bys to dělat a bydlet u nás ti nedovolíme. Slíbila jsi před Bohem, že budete spolu v dobrém i ve zlém, a to se od tebe očekává,“ řekla máma.

Věděla jsem, že to nastane! Ale doufala, že když rodiče rozdělím, když to řeknu každému zvlášť, tak to s nimi zvládnu líp, a začala jsem mámou. Znala jsem jejich názory na rozvod, věděla jsem, že jsou spolu šestatřicet let a že to nebylo vždycky růžové. Však jsem jako teenager nechápala, proč spolu zůstávají. Nikdy je nenapadlo, že by to věčné domácí napětí nemusela být povinnost. Asi proto je moje máma tak tvrdá, že se rozhodla to vydržet. Ona věděla od začátku, že ve svém manželství zůstane, děj se co děj, byla tak vychovávaná. A tak, i když si ona a táta žili každý se svou duší sám, vždycky spolu v neděli vyrazili do kostela a dali tak smysl dalšímu společnému týdnu. Neříkám, že to tak nemělo být. Pro ně ano. Koneckonců opravdu všechno překonali a teď, když jsou staří, spolu žijí v míru a ve svém druhu lásky.

Ale pro mě to řešení nebylo. „Mami, on mi ubližuje,“ snažila jsem se jí vysvětlit, že nechci rozvod jen kvůli nějaké nevýznamné hádce. „Jednou jste si slíbili, že budete manželé a nemáte právo to porušit. Nechci o tom už nikdy nic slyšet.“

Mohla jsem to čekat. Vstala jsem, podívala se jí do očí, ale četla v nich jen přesvědčení, že ví, co je správné. Rozloučila jsem se a odešla do bytu, který byl už dávno mým domovem jenom podle jména. Čekal mě manžel, který se mi měnil před očima, z vlídného mladíka se proměňoval v tyrana, všechno muselo být po jeho a běda, když ne. Nazýval mě i před dětmi nejhoršími jmény, bordelářka bylo ještě to nejhezčí. Ta proměna se děla postupně. Vnímala jsem změny, ale pořád se snažila Jakubovi vyjít vstříc, dál a dál za svoje představy a hranice, až mi najednou došlo, že mě ničí. Dva, tři, čtyři roky to trvalo a pak ještě další tři, než jsem se rozhodla odejít, moje výchova byla pevná, rozvod jsem považovala za hanbu. Pozor, nemluvím o minulém století, ale o období kolem roku dva tisíce! Věřila jsem v manželství, věřila jsem v něj pevně, ale Jakub mi předvedl, co se z něj může stát a že místo dobrého svazku se může proměnit ve vězení, kde ještě máte společnou celu s katem. Trvalo mi dlouho, než jsem pochopila, co musím udělat. Že jediná cesta je požádat o rozvod. Jinak naprosto ztratím jakoukoli cenu, budu se cítit hůř než služka, jako rohožka, o kterou si otírá boty.

„Tati, budu se rozvádět. Nečekám, že mi to schválíš, ale chci ti to oznámit dopředu. Byla bych k vám ráda na nějakou dobu šla s dětmi, ale máma s tím nesouhlasí.“ Otec byl v šoku. Máma byla aspoň schopná reagovat, ale pro něj se zhroutil svět. „Takhle jsme tě vychovali? To nepřichází v úvahu,“ zachrčel, když byl konečně schopný slov. „Zakazuju to!“ Takovou reakci jsem taky vlastně čekala. Už jsem ani nepočítala s tím, že by mi rodiče mohli pomoct a dovolit mi bydlet v bývalém dětském pokoji. „Očekávám, že sem v neděli přijdete oba i s dětmi na oběd a všechno bude v pořádku!“ Opravdu věřil, že stačí něco takového pronést a všechno se okamžitě stane, jak řekl. Ostatně právě tak fungovalo jejich manželství s mámou. „Já nepřijdu. Pokud s ním chceš mluvit, klidně, ale nevěřím, že to k něčemu bude. Víš dobře, že jsem vám už vysvětlovala, co se u nás děje. Já už tak žít nechci.“

Věřím, že si táta neuměl představit, o čem mluvím. Už nejmíň čtyřikrát jsem s rodiči chtěla promluvit o tom, jak se moje manželství proměnilo. Poprvé si to poslechli a jejich reakce byla společná. Musíme si to prý s Jakubem vysvětlit. Marně jsem namítala, že to podle mě není možné. Podruhé si to poslechli zas, ale nepochopili, co se mi nelíbí. Vrtěli nade mnou hlavou, nad dcerou, která odmítala žít s někým, kdo ji ponižuje. Prý přeháním. Potřetí jsem jim řekla, že se bojím, aby mě Jakub dokonce neuhodil, když na něj přijde vzteklá nálada. Nevěřili mi. Prý si jenom něco představuju a zveličuju. Měla bych se víc starat o domácnost, aby se Jakub cítil spokojený a šťastný. Chyba byla podle nich rozhodně na mé straně, a i kdyby se Jakub někdy choval špatně, manželství je základ, nerozdělitelné. Přesto jsem toužila po tom, aby mě pochopili, aby mě neodsoudili a taky aby mi pomohli. Ani to, že máme dvě děti, je neobměkčilo. Byli přesvědčení, že kdyby mi dovolili se k nim s dětmi nastěhovat, k rozpadu manželství by tak sami přispěli.

Už jsem pak o nic neprosila. Bydlení jsem si sehnala přes kamarádku a o rozvod požádala. Byla jsem úplně na dně, Jakub na mě u soudu nenávistně házel špínu, ale vnímala jsem, že mu tam nikdo nevěří. K rodičům jsem znovu přišla poprvé až měsíc po rozvodu. Nepozvali mě ani dál. „Pokud stojíte o to, vidět děti, bránit jim nebudu.“ A nebránila jsem ani jim, ani Jakubovi. Je to spousta let, ale čas hrany moc neobrousil. Rodiče mě dodnes nepochopili, i když teď žiju mnohem šťastněji než dřív. Vídáme se sice několikrát ročně, promluvíme si zdvořile, ale propast mezi námi je nepřekročitelná.

ZDROJ: časopis Vlasta