Celá ta scéna byla tak dojemná, že jsem se rozplakala. Naštěstí na osamělé koupací plážičce u jezera kromě mě už nikdo nebyl, tak jsem se mohla dál dojímat nad labutí rodinkou. Ani jsem nevěděla, že můžou mít sedm mladých, čekala jsem jedno, nanejvýš dvě… A táta labuťák jak na mě syčel, když jsem se k nim přiblížila! Ale nakonec si i on nabral, když jsem jim začala do vody házet listí pampelišek. Labutě za chvíli odpluly, zůstala jsem se svými myšlenkami.

Měla bych si rozmyslet, co budu dělat dál. Zůstávat se mi nechtělo, neumím hodit věci za hlavu a tvářit se, jako by se nic nestalo. On ano, jemu nevadí, že se se mnou bude každý den potkávat. Nejlepší by bylo, kdyby odešel pracovat jinam, jenže to neudělá, bere tady práci na letní sezonu už desátý rok, a protože jsou s ním spokojení a dobře mu platí, proč by odcházel. „Kdyby cokoli, zeptej se Jána,“ řekla mi majitelka restaurace, ve které jsem našla na jaro a léto práci. Rakouské hotely a hospody na turistických místech stojí na sezonních pracovnících a většina lidí od nás sem právě na sezonu jezdí, aby si vydělali. A co Slováků tady je! Ján je jedním z nich, na léto bere práci u koupacího jezera, na zimu se vždycky domluví v lyžařském středisku, jen si mezitím dá pár týdnů pauzu. Dostal mě na starost, aby mi ukázal co a jak, když jsem nastoupila. Moc mi pomáhat nemusel, jen říct, jaký mají systém objednávek a kasy, zbytek jsem uměla sama, jsem přece servírka. Jen jsem ještě nedělala v zahraničí, i když německy i anglicky umím dobře. Jenže měla jsem za sebou rozvod, najednou jsem se ve svých osmadvaceti ocitla svobodná a potřebovala jsem někam utéct. Rozvádět se v době, kdy se ostatní nestihli ještě ani vdát nebo oženit, je trapné, i když za to nemůžete. Já se snažila, vydělávala, podporovala manžela, když ještě studoval. Fungovalo to šest let dobře, dokud byl na mě závislý. To mě nosil na rukou, kočičko sem, kočičko tam. A potom? „Došlo mi, že se k sobě nehodíme, ty máš o životě úplně jiné představy než já,“ prohlásil, když jsem mu přišla na nevěru. Byla bych ochotná mu i odpustit, ale on o to nestál. Byla jsem pro něj najednou moc obyčejná, pro pana inženýra. Takhle to přímo neřekl, ale pořád mlel o odlišných životních představách. Bylo jasné, že v těch jeho nefiguruju já ani děti, o kterých jsem snila. Myslela jsem si, že jakmile dostuduje a najde si dobré zaměstnání, hned na nich začneme pracovat. To jsem si tedy myslela špatně. Místo toho si našel v práci kolegyni, která měla ty představy podobnější těm jeho a já jsem v nich nevystupovala. Rozvod byl zlý. A když jsem se snažila postavit zpátky na nohy, poradila mi kamarádka, abych to zkusila v zahraničí.

„Umíš řeči, vypadáš dobře, na co chceš čekat? Vypadni odsud, vezmi něco na léto a pak se uvidí,“ přesvědčovala mě. Přišlo mi jako nejlepší řešení odstřihnout se od minulosti tak, že úplně změním svůj svět. A když mi navíc kamarádka dohodila práci, kterou nabízeli jí, ale ona zjistila, že je těhotná, rozhodla jsem se hned. Malá restaurace s pár stoly u proslulého jezera, jednoduchý jídelníček, milion turistů. Chtělo se po mně, abych byla profík, domluvila se a na každého se usmívala. Za ubytování, stravu a slušné peníze.

Po příjezdu jsem byla nadšená. Lidi z celého světa platí spoustu peněz za to, aby sem mohli přijet, a já si tady ještě budu vydělávat. Nevěřila bych, jak rychle se mi podaří proměnit z utrápené vyhublé osoby zpátky na usměvavou holku. Pracovalo se tedy tvrdě. Málokdy se stalo, že by byl nějaký stůl prázdný, restaurace byla na skvělém místě, prošel kolem ní skoro každý turista, a protože měla zahrádku přímo na břehu jezera, lákalo je to k zastavení minimálně na dezert a kávu, spíš ale na jídlo. A protože bylo otevřeno až do noci, měli jsme mezi stromy zavěšené lampiony a vypadalo to krásně. Zdálo se mi najednou, že všechno zlé je k něčemu dobré, že bez manželovy zrady bych tohle nikdy nezažila a že možná mě to nejlepší v životě teprve čeká.

A co teprve, když jsem objevila, jak báječný je ten můj kolega, který mě má na starosti! „Ničeho se neboj, to je úplná pohoda,“ ujistil mě na začátek česky, protože tak mluvil kromě své rodné slovenštiny taky. A pohoda to byla, zvlášť proto, že se ke mně choval jako k princezně. Mluvil málo, jen občas něco pronesl, samozřejmě kromě pracovních věcí, ale říkal mi i důvěrnosti o svém životě, jako bychom se znali odedávna. Pověděl mi, jak se jako dítě cítil vždycky v rodině osamělý, a proto brzo utekl, aby si začal vydělávat a mohl žít po svém. Taky se přiznal, že má smůlu na ženy, že se mu vždycky líbí ty nejkrásnější, ale ony ho pokaždé zradí. „Ty jsi tady taky nejkrásnější, ale cítím, že ti můžu věřit, že ty bys nikoho nezradila,“ pronesl, díval se mi při tom do očí a já se do nich zamilovala. Zapomněla jsem na rozvod a během měsíce jsem byla jeho. Konečně se na mě usmálo opravdové štěstí! Ještě že jsem tu práci vzala, nemůžu té kamarádce ani dost poděkovat, říkala jsem si a cítila, že zase žiju. Ján byl miláček, následující měsíc si se mnou vždycky bral službu a pak jsme odcházeli do bytečku, který jsem měla k dispozici. Zdálo se mi, že si rozumíme přímo zázračně, všechno mi odsouhlasil a já se během tak krátké doby přesvědčila, že nás čeká společná budoucnost.

Ale nečekala. Na konci května k nám nastoupila další posila, krásná černooká holka, a Ján ji zase dostal na starost. „Musím se jí přece věnovat,“ uklidňoval mě, když jsem mu vyčítala, že s ní tráví každou volnější chvilku, kterou na place má. To musel, to jsem chápala, ale pak jsem ho načapala, jak se s ní v kuchyni líbá. Krve by se ve mně nedořezal. Zas jsem někomu naletěla. Nechtěl se se mnou o tom ani bavit. „Nic jsme si přece neslibovali,“ řekl nakonec a mně bylo jasné, že se mi to stalo zas. A tak jsem chodila k jezeru pozorovat labutě a přemýšlet, co dál. Ale víte co? Nakonec jsem zůstala a naučila se s Jánem vycházet jenom pracovně. Došlo mi, že nemůžu pořád někam utíkat. A tak teď čekám, jestli je pro mě někde nějaká poctivá láska schovaná.

ZDROJ: časopis Vlasta