Cestou za vámi jsem si ve vlaku připsala ještě pár otázek a je z toho slušný seznam, který asi ani nepoužiju. Taky to tak děláte?

Se svým hostem si povídám v duchu už den předem (na ČRo Radiožurnál má pořad Host Lucie Výborné, pozn. red.). Mám o něm znalosti, mám zhruba ujasněná témata a během vnitřního dialogu si napíšu okruhy otázek, abych je pak vůbec nepoužila. Nepředjímám, co by mi mohl odpovědět, jen si říkám, kudy rozhovor nejspíš poplyne. Když ale najednou řekne klíčové slovo, které mě zapálí, okamžitě se nechávám unést a vše plyne úplně jinak.

Vím, že máte ráda, když nevíte, co se bude dít.

Je to úplně super! Samozřejmě mohou přijít nečekaná překvapení a nehezké zákruty. Ale vždycky jsem strašně zvědavá, co se bude dít. Lidé se mě ptají, jak je možné, že se ráno, hlavně když jsem někde venku, probudím v pět s tak dobrou náladou? Někdo říká až nechutně dobrou. Je to tím, že včerejšek jako by pro mě zmizel, a já se budím s radostným očekáváním, co se ten den stane. A když to nevím, nadchává mě to, protože se pak dostanu na překvapivá místa a k nečekaným lidem se senzačními příběhy.

To ale nefunguje u každého. Třeba můj muž potřebuje na dovolené vědět, kde bude jíst a spát, jinak je nesvůj a neužije si to. Co vaše rodina?

Dlouhá léta jsme spolu jezdili jen na Havaj, kde se celá parta tak nějak rozpustí. Ale když byla dcera hodně malá, chodila jsem surfovat brzy ráno, abych nenarušovala rodinnou pohodu.

Říkáte o sobě, že jste kinetický typ, na rozdíl od své rodiny. Společné dovolené tedy vypadají jak?

Zasurfuju si, vyběhnu na nějaký kopec… Manžel (ekonom a bývalý reprezentant ČR v sumó Jaroslav Poříz, pozn. aut.) a dcera se zabaví jinak. Je to takový volný styl. Vanessa skvěle plave, ale nesurfuje se mnou. Řekla bych, že se v jistém věku rozhodla, že její matka je se svým sportováním trapná, což ona dělat nebude.

Už jí bylo osmnáct. Prožívala jste její plnoletost?

Beru to jako volné plynutí času. Ráda bych, aby za tři měsíce odmaturovala, pak už je to na ní. Odmala jsem se snažila vštípit jí kritické myšlení. K tomu chci, aby ovládala cizí jazyky – obojí se, myslím, povedlo. Víte, moje maminka byla velmi direktivní ve smyslu „Musíš mít skvělé výsledky, udělat maturitu, dostat se na vysokou!“ Tohle své dceři dělat nechci. Navíc vím, že když budu tlačit na pilu, stane se pravý opak. Proto jí říkám, ať si po maturitě rozmyslí, co sama chce. Víc jí do toho nemluvím.

A ráda byste?

Ne! Nikdy jsem nikomu neříkala, co má dělat, a to ani klukům, se kterými jsem chodila. Myslela jsem si, že je to velká výhoda, ale pak jsem zjistila, že někteří muži si to i přáli nebo potřebovali… Něco jiného je, když vám kolega v práci profesně radí. Ale celoživotně je pro mě nemyslitelné, aby mi někdo říkal „Tohle udělej!“, nebo naopak „To bys neměla!“.

Však jste několik výprav a cest, hlavně do Asie, podnikla navzdory nesouhlasu své rodiny.

Když se vymknu, vždy se snažím vysvětlit svému okolí, pakliže chce naslouchat, proč je ta cesta pro mě důležitá. Nejsem ale blázen, který jede někam zemřít nebo se nechat zabít. Je mylné myslet si o výletě na vojenské základny v Afghánistánu, že je to vrcholně adrenalinová záležitost. Jela jsem tam jako zvědavá novinářka, která chtěla vidět tamní dění na vlastní oči, utvořit si názor a svými reportážemi je zprostředkovat lidem v Česku.

Tak jste to vysvětlila doma muži? Vzal to?

Vzal, protože ví, že není moci, která by s tím něco udělala.

Konec roku jste strávili na již zmíněné Havaji. Ještě z toho čerpáte energii? Krásně opálená jste pořád.

Ale já nežiju tím, co bylo před čtrnácti dny. Je pravda, že mám naspáno, měla jsem čas přemýšlet o spoustě věcí a ujasnit si je… Ale to už bylo! Žiju tím, co je teď.

V knižním deníku Mezi světy píšete, že váš život je jako vlna – oceánská i rozhlasová. Jednou jste nahoře, jednou dole?

Život je přece takový! A pozor, vlny mají své spodní proudy, které vás někdy táhnou na oceán. Jde o to, jestli vás stahují do hloubky, nebo odnášejí daleko pryč, když se tedy dostaneme do filozofické roviny.

Chcete mluvit o svých spodních proudech?

A zajímalo by to někoho?

Mě určitě!

Kniha Mezi světy je jen výběr z mých deníků, které si píšu pro sebe desítky let. Jsou v nich zápisky, které si nikdy nikdo nepřečte. Kdybych to nedělala, měla bych pocit – jak říká Henry David Thoreau (americký spisovatel a filozof, 1817–1862, pozn. aut.), že by část mého já přetekla přes okraj a přišla nazmar. Jsem ale radovací typ. Na horách hledám napojení, krásu, naplnění; v lidech hledám dobro a vlastnosti, které mi imponují. Vím, že nejlacinější způsob psaní o horách je popisovat ohrožení života, omrzlé prsty, jak jsem se sekla cepínem nad horní ret a myslela si, že nemám zuby… Ale mně se o tom psát nechce.

Ukažte? Je tam, čerstvá jizvička.

Je! A mé spodní proudy? Jsou mojí součástí a většinou mě táhnou k tomu víc se osvobodit a časově osamostatnit. Ale zase zpět mě táhnou určité povinnosti a potřeba mít život nějak strukturovaný. Bojím se, že kdybych podlehla proudu, který mě odtáhne daleko na oceán, už bych se nevrátila. Mám spoustu kamarádů, kteří se už nevrátili a mnozí to nedali v dobrém.

V jakém smyslu? Zůstali třeba na Havaji věčnými surfaři?

Nebo utekli do velehor... Otázkou ale je, co bude, až zestárnu? Nechci zůstat na Havaji jako osamělá pětašedesátiletá hippiesačka se surfovacím prknem, která tam bude raritou. Chtěla bych být trochu užitečná.

Pobavila jste mě na Facebooku svým vzkazem ženám, že procházejí-li kolem mužů a ti kvůli nim zatahují břicha, je to ještě dobré!

To ano! Samozřejmě ale vidím, jak mi přibývá vrásek. A když tělo netrénuju pravidelně a ve velkých dávkách, už z něho nedostanu výkon, jaký bych chtěla. Na druhou stranu, se stárnutím to mám jako ten muž, co skočil z mrakodrapu a v každém patře ho slyšeli volat „Ještě dobrý!“.

Dobrý, nebo je potřeba přidat?

Když jsem nedávno lezla ledové stěny v Alpách, zjistila jsem, že musím začít víc posilovat určité svalové partie. Před dvěma lety jsem měla přetrženou achilovku. A když jsem v kolmé stěně stála na předních hrotech maček šest hodin, bylo mi jasné, že moje lýtko ještě není stoprocentně v původním stavu. Své tělo jsem zvyklá poslouchat, takže pro něj teď musím udělat něco navíc. Nejsem kavárenský typ, co říká „Já bych tak chtěla, ale až jednou…“. Když řeknete „jednou“, znamená to „nikdy“. Když malým dětem řeknete „Až jednou budeš…“, vůbec to u nich nefunguje. V tom jsou geniální.

Jaké jste byla dítě?

Divoké, až se maminka podivovala, kde se to ve mně bere. Bratr je o šest let starší, hrála jsem si dost sama. Na chalupě jsem sama chodila do lesa a časem v tom našla zalíbení. Z lesních výprav jsem se vracela po šesti sedmi hodinách, to mi bylo asi sedm. Takové dračí dítě! Naštěstí moje dcera taková není, ale doufám, že budu mít jednou dračí vnouče.

Vrátím-li se k vaší knize, překvapil mě váš až spirituální vztah k horám.

Víte, moc se těším znovu na Antarktidu (poprvé tam byla v roce 2019, pozn. aut.). Když jdete Messnerovou cestou na jižní pól, není to výlet na dva týdny, ale na dva měsíce – a to už je o papíry na hlavu, říkají zkušení. A já prostě potřebuju vědět, co v té hlavě ještě mám. Věřím, že když si během života nasbíráte různá bohatství, nesete si je s sebou. A já si ponesu poezii, literaturu, hudbu, obrazy, zážitky, fantazii… To vše je dobrý společník na cestu. A tělo to snad taky zvládne.

To vše si asi neponesete v batohu, že?

Nosím si to v hlavě, kde mám ale i spoustu pitomostí. S kolegou si děláme legraci, že až oba skončíme v Alzheimer centru, budeme tam pořádat recitační kroužky. Mám v hlavě téměř celého Erbena, Máchu, Skácelovy básně, Nohavicovy texty i vogonskou poezii ze Stopařova průvodce po Galaxii (britská legendární série ze 70. let, která se stala i povinnou četbou, pozn. aut.).

I vogonskou poezii?!

Ó frétná chrochtobuznosti! Tvé mikturace jsou mi co zprudlé žvastopunksery na plzné včele. Já zaklínám tě svými frůnícími kvrdlovrzy a krákorně zafras mě svými vadnoucími patlocaráty, jinak tě roztrhám na fidloprcičky svým frkodrťákem… Budu strašně zábavná paní, až to přijde.

Čekala jsem ledacos, ale že mi budete recitovat nad gulášovou polévkou? U vás to bez humoru asi nejde…

Stárnutí, úbytek sil, odcházení, smíření… Na to je humor geniální. Jak někdo řekl, humor je obrana předem ztracených pozic.

Kdy se takové texty učíte nazpaměť? Máte tolik času?

Mozek je taky sval a musíte ho trénovat. Nechci, aby mi v hlavě zůstávaly texty odrhovaček z různých rádií. Asi před deseti lety jsem se rozhodla, že nechci mít zaspamovanou hlavu ani život. Doma nemáme ani televizi.

Nemáte ani Facebook v mobilu. Dokonce jste zvažovala, že si profil zrušíte. Ale máte už přes 18 500 sledujících a podle obsahu příspěvků mi připadá, že vás to baví.

Na Facebooku hlavně prezentuju svou práci. Ale nemůžu lidi nudit tím, že budu denně psát jen to, s kým budu dělat rozhovor a na koho se těším. Jako novinářka pracuju se svým profilem redakčně, ale můj aktivní čas na FB je nejvýš deset minut denně. Pokud je to déle, většinou se dívám, jak můj budoucí host na sociálních sítích vystupuje.

Díky vašemu profilu jsem se dozvěděla, že máte štěně! To je váš první pes?

Už čtvrtý, jen o tom nikde moc nemluvím… Měli jsme dvě šeltie, ale jeden chundeláč nám na sklonku léta odešel. Bylo to pro mě strašně těžké. Nechtěla jsem, aby druhý zůstal sám. Vhodné štěně jsem sehnala až teď, ale co se nestalo? Ten starší je uražený. Včera nežral, na štěně se ani nepodíval, a dokonce se po něm ohnal zuby, což se stalo úplně poprvé, protože je to nesmírně hodný pes. Když je spolu pozoruju, směju se.

Čemu?

Sleduju jejich hry a myslím si, že vím, jak to s nimi skončí. A říkám si, jestli se někdo takhle dívá na naše hry, musí být mrtvý smíchy, jaké emoce a úsilí do všeho vkládáme. Jak si říká: „Tadlecta Výborná, no to já vím, co se jí za chvíli stane!“ Takové představy mi nesmírně pomáhají.

Jak to myslíte?

V létě jsme lezli nádhernou žulovou stěnu Aiguille de Blatière v Chamonix (masiv Mont Blancu, Francie, pozn. aut.). Pode mnou díra, nade mnou neskutečná výška a mě tam napadl verš Michala Horáčka: „Z výšky jsme drobnější nežli pár much, a přesto doufám, že pozorovaní.“ Jakkoli si nemyslím, že nás sleduje z obláčku vousatý pán, říkám si, že kdyby se na padesátiletou paní plácající se na žulové plotně ve 3000 metrech díval někdo z výšky, musí mu to připadat srandovní. A takhle k životu přistupuju, aniž bych ale zlehčovala vážná témata.

Když ne vousatý pán na obláčku, tak kdo nebo co?

Pro mě je vyšší princip splynutí s přírodou a mravnost. Pokud bych si měla nějak představit Boha, pak takto. A mít to v sobě. Pořád mě zajímá, co ještě můžu sama od sebe dostat. Pracuju teď na nové knize – vybrala jsem do ní lidi, na kterých mi velmi záleží a kteří pro mě ztělesňují vlastnosti, k nimž sama směřuju. Je to úplně jiný typ rozhovorů než v rádiu, jdu víc do hloubky, k podstatě. Když si povídám o moudrosti s Františkem Koukolíkem (neuropatolog, spisovatel a publicista, pozn. aut.), potřebuju zcela jinou výbavu než pro rozhovory na Radiožurnálu. Musím sáhnout do filozofie, psychologie, přečíst si Hovory k sobě Marca Aurelia… A tím vším nesmírně bohatnu. Jestli to stihnu, kniha vyjde na podzim.

Jaký rozhovor zásadně ovlivnil váš život? Z vašeho deníku mi vyplývá, že to byla lékařka a zakladatelka hospice Marie Svatošová.

S touto laskavou a velmi obětavou ženou jsem mluvila mnohokrát. Nastolila ve mně téma odcházení ještě dřív, než moje maminka umírala. A když jsem pak věděla, že je na tom už špatně, bylo jasné, že to zvládneme doma. Po porodu dcery to pro mě byla druhá nejdůležitější životní událost. Každému bych přála, aby mohl být se svými rodiči, když odcházejí. Zejména dcerám, které říkají, že nikdy nebudou jako jejich matky. Když jste jim tak blízko, že už to blíž nejde, když svou mámu obracíte, umýváte, měníte všechny ty hadičky… Najednou zjistíte, že vy jste ona.

To je nesmírně silné.

A nesmírně silná byla i moje maminka, bojovala třináct let. I když byla nemocná, měla hezký život. Na jeho konci v jednu chvíli řekla, že už dál nechce žít. Stálo mě to veškerou sílu říct jí asi nejtěžší větu v životě: „Už nemusíš, máme tě moc rádi a zvládneme to tady bez tebe.“ Právě od Marie jsem věděla, že mnohdy je to naše sobectví, které přidržuje naše blízké při životě, přitom oni by už dávno sami odešli. Jakmile jsem to mámě řekla, usmála se a do patnácti minut zklidněně odešla.

Co přesně znamená vaše „mezi světy“?

Jako novinářka se věčně pohybuju mezi světy. Vždy do nějakého vklouznu a pokouším se k němu otevřít dveře ostatním. Druhé moje „mezisvětí“ je mezi společností, která má požadavky a očekávání, a aktivitami v přírodě, kde člověk hledá nebo jen odpočívá. Přechod mezi těmito světy má mnoho komických podob, někdy se úplně nepovede.

Například?

Když jsme s parťákem lezli čtyřtisícovku ve Švýcarsku a v pondělí ráno jsem měla mít rozhovor s Ivou Janžurovou. V neděli jsme už sestupovali, abychom v pohodě stihli deset hodin jízdy. A ne! V pět ráno jsem budila kolegy, jestli za mě zaskočí. Nedovolala jsem se.

Nakonec musel dramaturg s velkou omluvou rozhovor přesunout. V osm ráno jsme za Rozvadovem zajeli na benzinku, kde hrál Radiožurnál. A pumpař mi říká: „Jéje, paní Výborná, kohopak tam dnes budete mít?“ Podívám se na něj a odpovím: „Tak je 8.08. Koho asi myslíte, že můžu mít ve studiu za hodinu?!“ „Ježíši, to nestihnete! Co budete dělat?“ otáčel mi nožem v ráně, protože to byl průser, který mi trhal srdce – nestihnout paní Janžurovou. I tohle je moje „mezi světy“.

Váš pumpař mi připomněl moji kadeřnici, která se mě ptala, kdo je Lucie Výborná? Co byste jí odpověděla?

Jsem novinářka a pracuju v Českém rozhlase. Dělám rozhovory a jsem zvědavá, co mi lidé řeknou. Jaké mají životy, čím jsou výjimeční, čím obyčejní. Jsem ráda v přírodě. A nechci podlehnout pocitu vlastní důležitosti. A jsme zase u těch psů, kdy si jeden hraje a druhý je uražený. Myslet si o sobě, bůhvíco nejste, je prostě srandovní.

LUCIE VÝBORNÁ (52)

LUCIE VÝBORNÁ (52)

  • Novinářka a moderátorka, od roku 2008 pracuje v Českém rozhlase na stanici Radiožurnál, kam si zve hosty k rozhovorům.
  • V médiích působí od počátku 90. let. 
  • Cestuje a věnuje se horolezectví, surfování a vyprávění příběhů. 
  • Předloni jí vyšel výběr z deníků hlavně z cest (Mezi světy). Pracuje na další knize. 
  • Vystudovala žurnalistiku na Univerzitě Karlově. 
  • Pochází z Hradce Králové, s manželem, dcerou a dvěma psy žijí v Praze.