Když se před více než dvaceti lety (ano, už je to tak dlouho) objevil americký seriál Sex ve městě, boural různá tabu. Otevřeně hovořil o ženské sexualitě, problémech s pracovním vytížením úspěšných žen, i snahách dostát nárokům dokonalých manželek. Navzdory leckdy dráždivým tématům však všechny hrdinky, včetně té hlavní, novinářky Carrie Bradshaw, toužily hlavně po jednom – fungující rodině. Řešily, jak zvládnout sólo mateřství, volné vztahy, neúspěšné snahy o početí a v případě volnomyšlenkářské Bradshaw paradoxně i nejtradičnější předobraz společného soužití – svatbu s Panem Božským. Zkrátka různé formy rodinného života.

Pojem rodiny se v uplynulých dekádách neskutečně proměnil. V západním světě nastal zlom ve vnímání tradiční rodiny někdy v druhé polovině minulého století. Vzpomeňme hippies a alternativní scénu za oceánem v 60. letech. Česká rodina nastoupila na dráhu změn později, což souvisí s transformací země po pádu bývalého režimu.

Jedno ale zůstává neměnné. Lidé chtějí, aby jejich manželství či partnerský vztah byl stabilní a vydržel. Jenže právě udržení stabilního vztahu patří bohužel ke stěžejním problémům současné rodiny. Vyplývá to alespoň z nedávného výzkumu „Zpráva o rodině 2020“ ministerstva práce a sociálních věcí.

Rodinná pouta

„Rodina jsou pro mě moje děti,“ popsala mi kamarádka Bára, úspěšná právnička. „Pocit, kdy jsme spolu, máme čas a v bytě to dokonce voní něčím, co jsem uvařila. Přiznávám, že ta vůně není zas tak často,“ dodala matka dvou dcer, která s nimi žije sama. Rodina už totiž dnes neznamená jen zažitý vzorec máma – táta – dítě. Zatímco před lety mnozí pohlíželi na nemanželské děti, a co teprve na jejich matky, s despektem, v současnosti je takové rodinné uspořádání brané zcela přirozeně. Dnes už se jen málokdo pozastaví nad tím, když dítě vychovává pár, který žije – jak se dříve říkalo – „na hromádce“. Děti také poměrně často vychovávají páry, z nichž je jejich rodičem jen jeden z partnerů. V poslanecké sněmovně se dále řeší uzákonění sňatků homosexuálů, naposledy se o tématu hlasovalo letos v dubnu, a stále častěji se veřejně probírá možnost adopce dětí homosexuálními partnery. Větší pochopení nacházejí i ti, kteří se rozhodli žít jako singles, bez závazného partnerského vztahu. Rodina má zkrátka mnoho podob. Nicméně dosud česká společnost příliš nepřijímá vědomé rozhodnutí nemít děti.

Rodina coby skupina lidí, již pojí pokrevní vazby a která žije po většinu času dohromady, nás provází od počátků dějin lidstva. Netřeba zmiňovat vývoj od klanů žijících v tlupách, jejíž členové poslouchali buď v patriarchálním uspořádání muže, nebo naopak ženu v matriarchátu, přes vícegenerační rodiny s mnoha potomky, které byly obvyklé ještě počátkem minulého století. Postupem času se rodina zmenšovala a v Československu se například během první republiky výrazně snížila porodnost. Ženy tehdy začaly více pracovat, studovat, ostatně v roce 1919 ženy v ČSR získaly volební právo. Až po druhé světové válce a v 50. letech se znovu začalo rodit více dětí a ženy s nimi častěji zůstávaly doma. Socialismus a především normalizace také významně ovlivnily postoj k rodině. Mnozí se brali v nízkém věku, ať už kvůli touze získat bydlení, nebo ve snaze rodinným životem uniknout frustrující, demotivující době 70. a 80. let.

Poslední velký přetřes rodinného života u nás nastal politickým převratem v roce 1989, přesto ještě v prvních letech po revoluci viděla v manželství budoucnost většina mladých lidí. To se začalo záhy měnit. Cestování, studium, život v zahraničí, možnost pronajmout si bydlení, to všechno vedlo k oddalování vstupu do manželství. Česko je navíc ateistická země, takže mnozí se rozhodli žít spolu bez „úředního lejstra“. Jiný význam v sňatku nespatřovali a nespatřují. „Manželství dnes není otázkou morálky, ale vnitřní hodnoty. Nemá smysl pro toho, kdo ji v něm nehledá a nevidí,“ konstatoval před časem psycholog a párový sociolog Pavel Rataj na jednom z workshopů o partnerských vztazích.

Související články

Nicméně počet sňatků (a porodů) v uplynulých letech začal znovu stoupat, byť poslední dva roky vzhledem k protipandemickým opatřením, kvůli kterým někteří svatbu odkládají, se budou statistická čísla opět snižovat. Počet sňatků sice v minulých letech vzrostl, i nadále však polovina manželství v Česku končí rozvodem. O něco méně než dříve se rozpadají vztahy v prvních letech po sňatku. Stále častěji však končí manželství starších párů, mezi odborníky se v takovém případě hovoří o takzvaném šedém rozvodu. Rozpad rodiny stále zažívá velký počet partnerství s dětmi. A bohužel jen málokteré dítě nese rozvod rodičů dobře. Mimochodem samotná nedůvěra v uzavření manželství často pramení ve vzpomínkách na bolestný rozchod rodičů a dojem, že žádný vztah nemůže vydržet. Když „to nezvládli naši, jak bych mohl já“.

Individualismus vs. Vztah

Co tedy drží rodinu pohromadě? Řešení zní prostě, ale naplnit ho rozhodně není jen tak. Výsledky průzkumů se shodují, že rodinu táhne především spokojený partnerský vztah. Jenže udržet ho může být nadmíru těžké, zvlášť dnes. Žijeme v době svobody, seberealizace, individualismu a důrazu na osobní práva, a to bez ohledu na pohlaví, původ a materiální zajištění. Můžeme přecházet z jedné společenské třídy či vrstvy do jiné – v našich životních drahách nás neomezují takové bariéry jako v případě našich prababiček. „Žijeme v době relativního dostatku, bezmála všechno si můžeme koupit, v určitých, dříve rizikových situacích jsme zajištěni sociálním státem a vlastně se navzájem nepotřebujeme k tomu, abychom přežili,“ konstatuje dětská psycholožka Lenka Šulová. Touha po naplňování vlastních individuálních přání tak mnohdy získává navrch a člověk snáze opouští, co má.

Na druhou stranu jistě nejde zcela jasně říct, že „dřív to všechno bylo tak nějak lepší“. Vztahy krachovaly i před lety, partneři byli nespokojení, jenže ekonomické a společenské důvody jim často nedovolovaly vztah ukončit. Mnozí tak nad vztahem zlomili hůl, zaťali zuby a snažili se „dožít“, každý třeba v jiné místnosti, pokud jim to domácí prostory umožnily. V současné době se naopak některé páry snaží vztah napravit a hledají odbornou pomoc, což se dříve příliš nestávalo. V průměru však přicházejí příliš pozdě. Terapeuti uvádějí, že čtyři z pěti párů hledají pomoc ve chvíli, kdy už je to takřka nemožné. Problémy v komunikaci a ve vztazích do značné míry souvisejí s tím, jak člověk vnímá sám sebe. Pro stabilitu partnerského vztahu je tak hodně důležitý vztah každého z partnerů k sobě samému, jeho sebepojetí a sebeúcta. Ovšem pozor, člověk to nesmí zaměňovat s přehnaným egem jednoho z partnerů.

Kdo doma nosí kalhoty

Partnerskými vztahy v posledních letech mává i rozdělení rolí mezi mužem a ženou, matkou a otcem, partnery, kteří mají děti na starosti. Ženy se v uplynulých letech dozajista dočkaly větší rovnoprávnosti, to je bez pochyb, ale sladit vysoké pracovní nároky s nároky rodičovství je potíž. A co si budeme povídat, je to problém, který stále řeší hlavně ženy. V rodinách s dětmi ženy zůstávají hlavními pečovatelkami, zatímco otcové fungují coby „nositelé finanční stability“. Tedy alespoň dokud jsou děti malé. Později se ženy vracejí do práce, kde jim podmínky dosud nejsou příliš nakloněné – chybí například poloviční úvazky, které by mnohé ženy po rodičovské dovolené uvítaly, stejně jako státní předškolní instituce, jež by řadě žen umožnily dřívější návrat do práce. Navíc jim vedle zaměstnání leží na bedrech domácí povinnosti. Ty se samozřejmě v ideálním případě dělí mezi oba partnery. V ideálním případě. Ze zmíněného průzkumu o rodině vyplynulo, že páry se mohou dohadovat o ledasčem, relativně nejmenší shoda mezi nimi však panuje v otázce rozdělení domácích prací a každodenních povinností. Dalším kamenem úrazu a zdrojem hádek je pak pracovní vytížení partnerů. Zajímavé je, že zatímco ženy v partnerském vztahu nejvíc stresuje zaměstnání – dlouhá pracovní doba či jeho náročnost, matky samoživitelky si naopak stěžují na náročnou péči o děti a domácnost. Každopádně jedno vadí všem společně, a to je nedostatek času na společný volný čas strávený s dětmi. Ty přitom svoje rodiče stále vnímají jako vzory a důvěrníky, jak ukazují výsledky nedávného průzkumu z Deníku (viz box na protější straně v části Největším vzorem dětí je...).

Krize mužství

Přestože většina práce v domácnosti dosud většinou stojí a padá s matkou, rodiče čím dál víc podporují myšlenku sdílené péče a role otce a matky se oproti minulosti sbližují. Tatínkové dnes běžně zvládají úkony, které by naprostá většina našich otců sotva kdy jen vyzkoušela. Zapojují se do péče od nejútlejšího věku dítěte, ale na druhou stranu se nepředpokládá, že by snížili své pracovní vytížení. V některých případech – většinou po vyhodnocení ekonomického přínosu do domácnosti – odcházejí na rodičovskou dovolenou muži. Ostatně mnozí psychologové se dnes shodují, že dítě v malém věku nepotřebuje vyloženě maminku, jak se dlouhodobě tradovalo, ale jednoho člena domácnosti, který se mu bude plně věnovat.

V souvislosti se změnami života mužů a jejich role ve společnosti, partnerství i otcovství, se v poslední době hovoří „o znejistění a zmatku mužů ohledně jejich místa v současném světě“, či přímo o krizi mužství. Někdo v krizi mužství vidí úpadek „tradičního“ patriarchálního modelu. Podle jiných pojem odráží spíš psychickou nezralost a chlapeckou lehkomyslnou mentalitu. Ta se projevuje „neschopností odložit okamžité uspokojení vlastních potřeb a tendencí k vyhýbání se odpovědnosti a závazkům“, jak ve Zprávě popsaly autorky z Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí. Příčiny sociologové vidí především ve způsobu výchovy chlapců. Stále podle nich převažuje stereotyp, že kluci nemají projevovat emoce. Navíc nejsou příliš zatěžováni, období dospívání se prodlužuje, odchod z domova se protahuje, chybí iniciační rituály a mnohdy i otec, který je nepřítomný buď fyzicky, když žijí jen s matkami, anebo prostě přenechává prostor k výchově ryze na matce.

Některé ženy si stěžují, a mnohdy odkládají mateřství na pozdější dobu, nikoli proto, že jsou bezvýhradné kariéristky, ale zkrátka proto, že se jim nedaří najít muže, který by o založení rodiny stál. Mám takových žen kolem sebe hned několik. Na druhou stranu jsou samozřejmě i muži, jimž bijí pověstné biologické hodiny, ale nedaří se jim zakotvit ve vztahu.

Láska jak z televize

Sňatky se kdysi často uzavíraly na základě dohod ohledně majetku a společenského uspořádání. Dnes je základním kamenem láska, a takový stavební materiál se může začít drolit snáze. Do terapie páry přivádí dlouhá neřešená krize nebo náhlá krize vyvolaná například nevěrou, která je nejčastějším důvodem rozvodu. Ovšem i nevěra bývá terapeuty chápána jako symptom dříve neřešených partnerských problémů. Lidé dnes také neshody často řeší co nejrychlejším rozvodem, jak říkají někteří psychologové – žijeme ve spotřební době, „porouchané neopravujeme“. Každý partnerský vztah přitom zažívá krize. Podle psychologů ale lidé mají ohledně partnerství mnohdy nepřiměřené představy a očekávání, k čemuž napomáhají i média, seriály a sociální sítě ukazující skvělé, šťastné a sluncem zalité páry. Nenaplněná očekávání, frustraci a důvod partnerských potíží pak připisují partnerovi. Páry zapomínají o svůj vztah pečovat, rozvíjet ho, trávit čas ve dvou, zejména poté, co se stanou rodiči. Někdy kolem sebe slýchám „ale jaká romantika, prosím tě, vždyť máme dvě (tři) děti“. Jenže bez té romantiky a společně tráveného času jen ve dvou může dojít k odcizení a vyprázdnění vztahu.

Stabilita rodiny tak podle odborníků závisí hlavně na kvalitě partnerského vztahu rodičů. A takový vztah potřebuje vidět a prožívat i dítě, aby se naučilo, jak má rovnocenný partnerský vztah vypadat a fungovat. Dětem není třeba lhát nebo něco předstírat, ostatně partnerské problémy a rozchod rodičů děti vnímají často víc, než si rodiče bývají ochotni připustit. A jestliže závisí stabilita klasické rodiny hlavně na kvalitě partnerského vztahu rodičů, stabilita rodiny dítěte po rozchodu se zjevně odvíjí od vztahu mezi rodiči po rozchodu a jejich schopnostech spolupracovat. Rodina dnes může vypadat všelijak. Sezdaní, nesezdaní, heterosexuální, homosexuální, s vlastními dětmi či přiženěnými a přivdanými. Hlavním úkolem jejích dospělých členů je ukázat dětem vlastní partnerský vztah v dobrém světle, aby v něj jednou samy měly důvěru.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články