Lezli jsme po betonových skružích srovnaných za domem, proháněli se lesem kolem vodní nádrže, u které už dávno nikdo neznal původní účel, sedávali v kočárkárnách a na schodech v domech, kde jsme bydleli, a hráli si. V hlavě mám útržky vzpomínek na hry s míčem a se švihadlem, na opékání buřtů, skákání panáka a vybiku před domem. Dneska se to zdá neuvěřitelné, když to někomu mladšímu vyprávím, ale pro nás to byly i v našich pubertálních letech běžné hry. Všichni jsme spolu vyrůstali a postupně se mezi námi našlo i několik párů, které se do sebe zamilovaly.

Samozřejmě nám to skákání panáka nevydrželo do nekonečna, postupně kamarádi odpadali, protože šli na jinou střední školu a našli si jinou partu, ale několik nás pořád zůstávalo spolu. Martin k té skupině patřil a stal se z něj můj nejlepší kamarád. Holky mívají nejlepší kamarádky, a tu jsem měla taky, ale tohle bylo něco jiného, s ním jsem nerozebírala nejhezčí barvu laku na nehty ani střih kalhot. Ačkoli kdo ví, třeba by to šlo, jinak jsme si rozuměli ve všem. Bylo nám pak najednou devatenáct a dvacet, a zatímco někteří známí už se chystali k svatbě, já se pořád s kluky jen tak oťukávala a Martin neměl nikoho. Chvíli chodil se spolužačkou z gymnázia, ale brzy se rozešli. „Nějak to nefungovalo,“ vysvětlil mi, když jsem se ptala proč. Snažila jsem se z něj vytáhnout podrobnosti, ale skončil u vět jako „nevěděl jsem, co mám říkat“ nebo „pořád mlčela“. Bylo mi to divné, protože mlčenlivý on jinak ani nebyl. Snad ho to ale ani moc netrápilo, studoval a jeho technická skripta ho úplně pohltila. Nechtěla jsem se ho vyptávat, však si našel na škole i nové přátele a s nimi do noci řešili zadání, kterým jsem vůbec nerozuměla, takže byl zřejmě spokojený.

Já jsem si dál jen tak povlávala životem, chvíli s někým chodila, chvíli zas ne, dvě tři kamarádky se vdaly a jedna se už stihla i rozvést, jak mi máma hlásila, jako by to byla nějaká speciální zásluha. Být rozvedená se v naší rodině považovalo za mnohem víc úctyhodné než být stará panna jako prateta Mánička, která se z toho prý zbláznila. „Mami, ujišťuju tě, že stará panna už opravdu být nemůžu,“ smála jsem se, ale máma se zlobila, že to zlehčuju. Mě ovšem to, že nemám trvalý vztah, opravdu zatím netrápilo. Na rozdíl od Martina, jak se ukázalo.

„A ty nikoho nastálo fakt nechceš?“ ptal se mě, když jsem si mu stěžovala na mámino naléhání. „Já bych do toho už docela šel, jenomže u nás ve škole potkávám většinou kluky a těch pár holek, co tam nastoupí, je hned v prváku rozebraných,“ uvažoval pragmaticky. „Navíc se seznamovat neumím, když to má být někde v hospodě nebo na pařbě.“ To byla pravda, lamače ženských srdcí jsem si představovala opravdu jinak. Ale hned jsem si řekla, že to je úplná blbost, aby tady byl zbůhdarma k dispozici slušný kluk, co se chce vážně seznámit, když spousta holek nemůže o nikoho zavadit. A začala jsem organizovat. Nejdřív nenápadně, naplánovala jsem na koleji večírek, kam jsem pozvala Martina i tu dívku, kterou jsem mu chtěla dohodit. Jenže z toho nic nebylo, za celý večer spolu ani nepromluvili, on stál pořád u mě a ona se opila. Tuhle jsem tedy zavrhla a s večírkem to vyzkoušela ještě jednou, ale s jinou známou. O té jsem věděla, že nepije vůbec. Stejně to ale nepomohlo, seděli sice vedle sebe na schodech snad hodinu, ale když jsem se jich potom každého zvlášť nenápadně ptala, jestli se bavili, tak evidentně ani nevnímali, že tam ten druhý je. Tak jsem si řekla, že už nebudu nic kamuflovat, ale rovnou ho s někým pošlu na rande naslepo. Bála jsem se, že nebude souhlasit, ale kupodivu řekl, že půjde klidně. A známá, která by se podle mě k němu hodila úplně nejvíc, souhlasila taky. Takže jsem jim koupila lístky do kina na pátou, aby se pak večer měli o čem bavit, a zbytek jsem nechala na nich.

Hurá, povedlo se! Oba mi druhý den hlásili, že to bylo docela fajn. Milka, ta známá, byla vlastně dost nadšená. „Proč on vlastně nikoho nemá? Vážně není nějak tajně divnej? Aby nechtěl v posteli nějaký zvláštní věci,“ chichotala se. Tak to jsem jí opravdu říct nemohla, žádné zkušenosti jsem s ním v tomhle směru neměla, ani jsme o tom nikdy nemluvili. Zamyslela jsem se nad tím, proč vlastně ne. Tedy ne, proč jsme o tom nemluvili, ale proč jsme se spolu nikdy ani nelíbali. „Asi by to bylo jako s bratrem, známe se na to moc dobře,“ odpověděla jsem si. Ale vlastně jsem ho tak dobře jako bratra neznala, když jsem o něm spoustu věcí nevěděla. Mávla jsem nad tím rukou a byla spokojená, že se mi dohazovačství podařilo.

A vážně to asi klaplo. Setkali se podruhé, potřetí i počtvrté, strávili spolu víkend a Milka předla, že Martin není divnej ani tajně. Kdovíproč mi vadilo, že mi o tom povídá. Když jsem se sešla s Martinem, ten tak sdílný nebyl, prostě jenom odsouhlasil, že jo, že to docela funguje. A já se víc neptala. Nezajímalo mě to. A pak jsem si začala přiznávat, že mě to naopak strašně zajímá, ale zároveň zraňuje, když slyším, že je s někým jiným. Začala jsem si připouštět, že o něj stojím sama, jenom mě to nikdy nenapadlo, protože jsem ho měla k dispozici pořád, kdykoli jsem chtěla. A teď, když jsem si představila, že je s Milkou, mě píchlo u srdce, protože jsem ho najednou začala vnímat jako muže, ne jako nejlepšího kamaráda. Jenže co asi bych měla dělat? Přece jim nezničím vztah, co jsem sama dala dohromady, taková krysa nejsem.

A tak spolu Martin s Milkou chodili dál a Milka pořád celkem jásala a on byl pořád celkem rezervovaný, ale asi spokojený. Neptala jsem se, když jsme se náhodou někde potkali, protože setkávat jsem se s nimi nechtěla, už vůbec ne dohromady, abych musela vidět, jak se objímají. Pak mě ale jedna spolužačka šokovala: „Slyšelas, že se rozešli?“ Opravdu. Prý se vlastně neví proč, ale Martin dal Milce kopačky. Už je to měsíc a ona si natruc našla někoho jiného. Bylo by mě to mělo mrzet, ale nemrzelo. Snažila jsem se tvářit účastně, ale já ve skutečnosti jásala. Zavolala jsem Martinovi a vytáhla ho ven. Rozhodně neplakal. Došlo mu prý, že by nebylo fér chodit s Milkou dál, když by si ji nikdy nevzal. „Fakt ne, ona je hodná a fajn, ale já si vždycky představoval něco víc opravdovýho. Že bez toho druhýho nemůžeš být. Znáš mě, jsem romantik.“ Pointa je vám už asi jasná. Ještě tu noc jsem konečně zjistila i to, že „není divnej ani tajně“. A pak byla svatba a ještě jsme neumřeli a žijeme dodnes.