KVÍZ: Jak dobře znáte světová hlavní města
Emil Holub, Josef Kořenský, Jan Eskymo Welzl či Joe Hloucha. Tato jména našich proslulých cestovatelů jsou všeobecně poměrně známá. Méně je tomu v případě Barbory Markéty Eliášové. Neohrožené cestovatelce, která se počátkem minulého století vydala sama do těch nejvzdálenějších koutů světa. Snad trochu i proto, aby unikla smutku a samotě, kterého se jí dostalo tvrdým osudem.
Barbora Markéta se narodila na Hromnice, 2. listopadu 1874, v Jiřkovicích nedaleko Brna v tehdejším Rakousku-Uhersku. Mnoho dětské radosti ale nezažila. Když jí byly čtyři roky, zemřela jí maminka, kterou v pozdějších vzpomínkách popisovala jako bledou, tenkou ženu s hlavou položenou na polštáři, jíž nesměla ani trochu vyrušit. Záhy po matce přišla Barbora Markéta i o otce - tedy podle některých dokumentů, jiné uvádějí, že žila jen s matkou a otce neměla zaznamenaného ani v rodném listě. Zkrátka ještě v předškolním věku skončila v sirotčinci.
Později ve škole jí to šlo velmi dobře, ostatně celý život unikala ke knihám a příběhům. Talentu k učení si povšiml její učitel, který jí začal pomáhat. Později se o ní v průběhu let staralo několik rodin, některé ji v učení podporovaly, jiné ji naopak držely spíše u tvrdé práce na poli. Barbora Markéta byla ale ctižádostivá a svého času se rozhodla, že se stane učitelkou cizích jazyků. Učila se německy a anglicky a šlo jí to výborně. Časem získala práci u jedné brněnské herečky, která ale pocházela z Vídně, kam se posléze přesunula i s Barborou Markétou. Té také platila další hodiny angličtiny a francouzštiny.
Později se vrátila do Prahy, kde získala státní zkoušku z angličtiny a začala učit jazyky v dívčí škole. V roce 1911 ji však osud uštědřil další ránu, a to když zemřel její snoubenec na otravu krve. Tehdy již sedmatřicetiletá Barbora Markéta se rozhodla smutek zahojit někde daleko - rozhodla se na čas odejít ze školy a nejméně jeden rok strávit na cestách. Vyrazila do Japonska - zprvu vlakem do Moskvy, pak Transsibiřskou magistrálou do Vladivostoku a lodí na ostrov Honšú. V Japonsku vyučovala angličtinu a tamní život a způsoby ji zcela uchvátily. Říká se, že byla první Evropankou, která se naučila barvit tkaniny japonským způsobem a vázat tradiční kytice, ikebany.
Po více než roce se vrátila zpět do vlasti, o Japonsku napsala několik knih, a v záhy nově vzniklém Československu začala pracovat pro ministerstvo zahraničních věcí. Po čase z úřadu odešla a znovu se vrátila do Japonska, kde ji osud přinesl další zkoušku. V roce 1923 tam zažila dosud nejhorší zemětřesení, které kdy japonské ostrovy postihlo. Barbora Markéta přežila, ale přišla o veškerý majetek, který nashromáždila. Vrátila se domů, napsala další strhující knihu a později znovu nastoupila na ministerstvo zahraničí. Přitom nadále psala, cestovala a během druhé světové pomáhala v odboji. Ke sklonku života ji revmatické potíže upoutaly na invalidní vozík.Dožila v bytě na Pankráci, kde v dvaaosmdesáti letech zemřela. Své sbírky přenechala Náprstkovu muzeu.
Zdroj: časopis Vlasta
