V novém filmu s názvem Bourák představujete maminku osmnáctileté dcery. Nepřišla jste si na tu roli trochu mladá?

Kdepak, v létě mi bude devětatřicet a navíc sama jsem mámou patnáctiletého syna, takže se vžíváním do rodičovské role jsem problém neměla. Spíš trochu s tím, jak Markétu, jak se moje postava jmenuje, celkově uchopit. S Ondřejem jsme si o ní hodně povídali a nakonec došli k tomu, že nemá definici. Nemůžeme jí dát jen jednu nálepku, má jich spoustu – je to taková typická ženská, má svoje nálady, stavy, pohled na život. Provdaná je za opraváře aut v podání Ivana Trojana, jenž je jako partner a táta dost nepoužitelný, ale ona ho miluje a vzhlíží k němu, a to i v situacích, kdy si žádný obdiv nezaslouží. Ona to ovšem nevidí nebo spíš nechce vidět, což její dcera naprosto nechápe a rozhodne se s tím něco udělat.

S režisérem a producentem Ondřejem Trojanem jste natáčela už potřetí. Jak se vám s ním pracovalo?

Skvěle, mám ráda přímé lidi a Ondřej mezi ně patří. Dělá, co chce a jak to cítí. Není v tom žádný kalkul, snaha zaujmout, zalíbit se. Je jako dítě, které jde za svým snem, a je mu jedno, co se od něj očekává. Věřím mu, což je ve vztahu herečka – režisér asi to nejdůležitější. Nemám žádnou hereckou školu, hraju intuitivně a zevnitř. Všechno, co prožívá moje postava, musím najít sama v sobě. Ondřej tomu rozumí a podporuje mě v tom.

Bourák je hudebně-taneční komedie. Jaké pro vás bylo vrátit se k tomu, čemu jste se věnovala dřív, tedy k tanci?

Krásné a zároveň nové, protože tento rock’n’rollový styl jsem nikdy nedělala, ani společenské tance, věnovala jsem se hlavně výrazovému tanci. Ale miluju pohyb jako takový, takže jsem se na zkoušky těšila. I na svého hereckého a tanečního partnera Ivana Trojana. Při rock’n’rollu je důležité, jak vás muž drží a vede a on na sobě neuvěřitelně makal. Už po pár zkouškách získal jistotu a já věděla, že se na něj můžu spolehnout. Navíc s ním byla legrace, což jsem potřebovala. V době, kdy jsme film připravovali, jsem totiž prožívala dost těžké období – byla jsem strašně vyčerpaná, a to nejenom fyzicky, ale hlavně psychicky.

Proč? Co se dělo?

Přihodily se hned dvě věci, které mě srazily na kolena. Tou první bylo, že jsem po mnoha letech bezhlavé důvěry zjistila, že náš projekt Divoké matky i další projekty nebyly nefunkční, ale peníze se kutálely jinam. Vím, že zčásti si za to můžu sama a plná důvěra do podnikání nepatří, ale hlavně po lidské stránce to pro mě byl šok. Mrzelo mě, že to nevyvolalo sebereflexi. Rozhodilo mě to, naštvalo, objevily se pocity hořkosti… Jsem optimistka, vždycky jsem lidem věřila a věřit budu i nadále, ale musím tomu sama v sobě dát čas a nechat všechny ty nepříjemné pocity odejít. Kavárna Divoké matky byla takové naše dítě, prostor na slunci, který jsem společně vybudovaly a měly k němu citový vztah, tedy alespoň já ano, takže to bolelo a stále ještě trochu bolí. (Rozhovor vznikal na jaře roku 2020 - poznámka redakce)

O chuť podnikat vás to ale nepřipravilo – s přáteli už vedete nový podnik jménem Bar/ák.

Ten už fungoval v době, kdy jsem žila v domnění, že je všechno v pořádku. Je to klub a zároveň galerie, kde pořádáme výstavy, koncerty a workshopy. Stále jsme tak trochu nováčci, vnitřní prostory jsme otevřeli před rokem, ale baví nás to a věříme, že se nám bude dařit. A že všechny ty potíže spojené s téměř dvouměsíční koronavirovou karanténou přežijeme ve zdraví.

Mluvila jste o dvou věcech, které vás minulý rok srazily na kolena. Jaká byla ta druhá?

To, o čem ženy veřejně moc nemluví – potrat. Že jsem těhotná, jsem zjistila na konci druhé části natáčení Bouráka. Necítila jsem se dobře, a tak jsem zašla k doktorovi, který zjistil, že jsem v osmém týdnu. Měla jsem radost, třetí dítě jsem si přála, ale po pár týdnech se ukázalo, že se jedná o takzvané zamlklé těhotenství. Pro mě něco nepředstavitelného, protože už jsem měla dvě zdravé děti a mateřství jsem vnímala jako něco automatického. Když jsem chtěla, tak jsem otěhotněla, pak porodila a hotovo. Tentokrát jsem ale dostala lekci, že cesta k mateřství nemusí být vždycky jednoduchá, a taky jsem si uvědomila tu obrovskou moudrost a inteligenci ženského těla. Když jsem přišla do jiného stavu, prožívala jsem velký stres – řešila jsem konec kavárny, do toho jezdila na natáčení mimo Prahu, spala čtyři hodiny denně. Byla jsem v nepohodě a vyčerpaná, což nebyly zrovna ideální podmínky pro zdravý vývoj miminka, a tak tělo řeklo stop. Samozřejmě jsem to oplakala, odžila si všechny ty pocity prázdnoty a opuštěnosti, ale po nějaké době jsem se s tím smířila. Pomohlo mi, že jsem o tom začala mluvit, což zafungovalo jako terapie. Zjistila jsem, že to bohužel není nic neobvyklého a že některé ženy potrat prožívají opakovaně. Trochu jsem se zastyděla. A taky pomohlo to, že jsem pak opět otěhotněla.

O těhotenství se říká, že je to nejkrásnější období v životě ženy. Souhlasíte s tím?

Pro dnešní den ano, protože je mi docela dobře, ale jinak žádná sláva. Mívám nevolnosti a do toho totálně poblázněné hormony. Směju se, pláču, stěžuju si, že mě pořád něco bolí, prostě šílím, … Zrovna včera jsem říkala mámě, jak moc si vážím svého muže, že to se mnou vydrží.

Váš muž Lukas je taková paní Columbová. Skoro nic se o něm neví. Jak se vám ho podařilo utajit?

Jednoduše, nikam se mnou nechodí. Premiéry a další veřejné společenské akce nemá rád. Já jsem na tom vlastně stejně. Kdybych účast na svých premiérách neměla v popisu práce nebo mě na ty cizí občas nevytáhla moje sestra (o jedenáct let mladší Jenovéfa se také věnuje herectví, pozn. aut), sedím doma. A nebo jdu se svými kamarády někam bez fotografů a pozornosti. Taková ta přílišná pozornost je mi nepříjemná, a když na mě zamíří fotoaparáty, trpím. Dřív jsem si pomáhala panákem, teď mě snad zachrání ty moje zblázněné hormony. Premiéra Bouráka bude ve velkém stylu. Manžel se mi směje, protože zatím naprosto netuším, co si vezmu na sebe.

Váš manžel je napůl řeckého původu. Projevuje se to nějak?

Vlastně se to projevuje v tom, že naše rodiny jsou si blízké a rodina je pro nás oba nejdůležitější. A asi tím, že se jednou za dlouhou dobu umí pořádně naštvat, což je hezké, protože se v tom odráží jeho chlapská síla, ale jinak je velmi klidný a vyrovnaný. Za ničím se nežene. Je spokojený tam, kde je, a s tím, co má. A to je přesně to, co jsem hledala. Má na mě vyloženě blahodárný vliv. Navíc se vedle něho cítím dobře v roli ženy. Než jsme se poznali, prožívala jsem vůči mužům hodně vzdorovité období. Chovala jsem se jako holka od rány. To se tedy občas děje i dnes. Tvrdá a nekompromisní jsem hlavně, když za něco bojuju.

V tom případě vyloženě klamete tělem – působíte křehce a něžně. Kde se ve vás ta vzdorovitost bere?

Myslím, že jsem ji zdědila – mám velmi divokého otce. A díky tomu nerada dělám věci pod tlakem. Nechci být manipulovaná, protože sama nechci manipulovat, což se ve vztazích mezi mužem a ženou děje běžně. Jeden čas jsem si dokonce myslela, že nikdy nebudu s nikým spokojená, ale pak přišel Lukas a všechny moje pochybnosti zmizely. On je prostě ten pravý. Ale pozor, za všechny muže, které jsem ve svém životě potkala, jsem ráda. Všichni mi něco dali. Něco jsem se dozvěděla sama o sobě, mohla udělat krok dál a tím zjistit, co chci a nechci, a potkat svého muže.

Jak se dneska díváte na rozpad svého prvního manželství s hercem Pavlem Liškou?

Jako na na dávnou historii. Brali jsme se v mých dvaadvaceti. Já byla praštěná, naivní holčička, on blázen. A dva blázni dohromady – to prostě nejde. Pořád jsem čekala, že se to nějak zlepší… Nezlepšilo. Rozhodnutí skončit bylo sice smutné, ale zároveň osvobozující.

Zažila jste někdy nevěru?

Kdysi ano. Vím, jaké to je být podváděná i podvádějící.

A kam vás to dovedlo? Co si o nevěře myslíte?

Podle mě je nevěra vždycky známkou toho, že ve vztahu není něco v pořádku. Buď na ten problém přijdete a vyřešíte ho, nebo se rozejdete. Je to individuální, znám pár nevěrníků a nevěrnic, kteří to překonali a žijí spolu dál. Ale znám i takové, kteří to neustáli. Já sama jsem posledních osm let ve fázi, kdy mi nevěra nic neříká. Jsem šťastný člověk. Mám fantastického muže, kterého miluju a on miluje mě. Samozřejmě, že se občas pohádáme a lezeme si na nervy, ale zahnout s někým jiným by mě nenapadlo. Kdybych to udělala, musela bych se sama před sebou stydět a hlavně by mi to přišlo nefér. Ve svém muži jsem našla klid a jistotu. Je to moje kotva a já nemám žádný důvod na tom něco měnit.

Pomalu, ale jistě se vám blíží čtyřicítka. Vnímáte to nějak?

Nevnímám. Mám pocit, že jsem v určitém věku zamrzla a pořád jsem ta stará Kristýna. Jiné je to ale po fyzické stránce – přibývají mi vrásky a prsa – bez ohledu na těhotenství – už nejsou tak pevná, jako bývala. Ani hubnutí už mi nejde tak rychle a dobře jako dřív. Na druhou stranu zjišťuju, že mám své tělo vlastně čím dál raději. Vážím si toho, že mi dalo děti a že mi tak dobře slouží. Jasně, že občas podléhám různým náladám a mívám pocit, že bych radši vyskočila z kůže, ale učím se mít se ráda taková, jaká jsem.

Jste nejenom herečka, ale i tanečnice. Tělo je pro vás vlastně základní pracovní nástroj…

Bývávalo… Doufám, že vždycky budu mít z tancování rovná záda a pružné nohy. Provaz vám udělám hned a bez rozcvičení, ale momentálně jsem jakýkoli pohyb odložila. Jednak kvůli těhotenství a pak je málo času. Teď jsem se svou rodinou a je mi tak dobře, ale třeba v padesáti budu zase tancovat. Šimonovi je patnáct, má svoje kamarády a svůj svět, momentálně ho až vášnivě baví matematika a fyzika. Nepotřebuje všechno sdílet s maminkou. O to víc si naše společné chvilky vychutnávám. A pětiletá Sophie? To je taková napůl divoženka a napůl princezna. Má v sobě divokost a zároveň je plná lásky. A ta její fantazie! Sledovat, jak si hraje s imaginárními kamarády, je zážitek. Takové malé divadelní představení.

Prozradíte, jestli k nim přibude holka, nebo kluk?

Já bych si hlavně přála, aby se mi do třetice narodilo dítě, které hodně jí a hodně spí. To jsem zatím nezažila. V každém případě to bude to nejkrásnější miminko na světě. Znamením jsem Lvice – svoje děti miluju a udělala bych pro ně všechno. Za hlavní považuju dostatek lásky, takové té hluboké a bez podmínek. Když ji děti od rodičů cítí, odnesou si pak do života pocit jistoty a bezpečí. A to už jim nikdo nevezme.

KRISTÝNA BOKOVÁ (38)

KRISTÝNA BOKOVÁ (38)

• Narodila se 23. července 1981 v Hradci Králové v rodině disidentů Johna Boka a jeho manželky, malířky Jitky.

• Studovala na taneční konzervatoři v Praze, ale školu nedokončila. Tanci se věnovala v pražském Duncan Centru a v New Yorku. Objevila se ve hrách slavného japonského tanečníka Mina Tanaky, dokonce dvakrát pobývala na jeho farmě.

• Účinkovala v HaDivadle, v Divadle Barka, Na Jezerce a v inscenacích bratrů Formanů Obludárium a Kráska a zvíře.

• Známe ji z filmů Toman, Horem pádem, Medvídek, Občanský průkaz, Martin a Venuše. V červnu vstoupí do kin černá komedie Bourák, kde hraje postavu Markéty.

• Provozovala v pražském Karlíně kavárnu Divoké matky, dnes s přáteli vede klub Bar/ák.

• Je podruhé vdaná, má děti Šimona a Sophii a třetí na cestě.