Roky se snažíte otěhotnět, nejde to, už jste vyzkoušeli s partnerem všechno a vždycky se objeví nějaký dobrák, který vám s humorem klade na srdce, že už je opravdu načase. Dokážete si představit, jak to zabolí. Stává se to pořád. A nejsou to jen nejbližší příbuzní a kamarádi, tyhle rady dostáváte i od sousedky v baráku.
Ilustrátorka Monika Baudišová o tom dokonce nakreslila knihu s názvem Bezdětná. Čtyři roky se s manželem snaží o dítě a za tu dobu si vyslechla spousty dotěrných otázek typu: „Tak kdy už teda budete mít dítě?“, stejně jako rádoby dobře mířených rad: „Hlavně na to nesmíš tolik myslet“ a „Měla by ses uvolnit“. Pomohla jí až psychoterapie a to, když své zkušenosti hodila na papír a vznikla již zmíněná komiksová kniha.
Nechci se o tom bavit
Čím to, že se všichni ptají na tak citlivé téma? Přeci na váš plat nebo jak často máte sex s manželem, si netroufnou zeptat. Není jim to hloupé? „Není! Protože kdyby jim to bylo hloupé, tak se neptají,“ směje se psycholožka Katarína Szabados. Podle jejího názoru není reálné usilovat o to, aby se změnilo chování lidí. Oni se budou ptát pořád, vy ty lidi nezměníte. Jde spíš o to, jak na jejich otázky reagovat. „Kdybyste jim dala uspokojivou odpověď, ptát se přestanou!“ tvrdí Szabados. „Pokud by jim ta žena na rovinu řekla: ‚Hele, mně se nedaří otěhotnět,‘ nebo ‚My už další dítě nechceme,‘ tak možná přestanou naléhat. Dobře, druhý případ ‚nechceme‘, tam možná začnou přesvědčovat, ale ve chvíli, kdy řeknete: ‚Nám se miminko nedaří a nechci se o tom bavit,‘ tak naprostá většina dá pokoj,“ vysvětluje.
Právě tím, že dotyčný pár okolo tohoto tématu tak mlží, druhé k otázkám často provokuje. „Vlastně to nechápou. A zajímá je to, tak se ptají pořád,“ dodává Szabados. Důležité je to téma s blízkým člověkem otevřít. A když už se vám svěří, že má takový problém, rovnou by vám měl říct: „Nedaří se a nechci se o tom bavit,“ nebo „Nevyptávej se mě na to dál,“ případně „Pobavíme se o tom někdy jindy, teď se na to necítím.“ Je nutné, aby dotyčný dal okolí jasnou instrukci, co má dělat. Ti lidé jsou ochotní se tím řídit. „Cílem jejich otázek opravdu není ublížit. Kdo se ptá, nepředpokládá, že ten člověk má problém, spíš jen nechápe důvod a snaží se přijít na to proč,“ míní psycholožka.
A na nevyžádané rady typu: „Musíš se uvolnit“ rovnou zapomeňte. I v tomhle případě je také fajn dotyčnému zvědavci říci: „A nechci žádné rady, jak se mám cítit, chci se s tím vypořádat sám,“ nebo naopak: „Jsem z toho v hrozném stresu, nemáš nějaký nápad, jak se s tím vypořádat?“ Důležitá je tu tedy otevřenost a jasná instrukce pro okolí, i když je to velmi citlivé téma. Tajnůstkaření jen provokuje k dalším otázkám, tak na to myslete.
