Jeho hity si zpívají fanynky i dnes, přestože vznikly před padesáti lety. A některé jsou tak krásné, že se budou líbit i za dalších padesát let. Jeho bývalí kolegové a přátelé o Karolovi říkají, že byl nenahraditelný. Každý, kdo by ho chtěl napodobit, bude jen imitace. Hlas jako hrom a přitom procítěný projev plný emocí. V knize Posledný bohém, která vyšla k jeho nedožitým sedmdesátinám, o něm všichni mluví jako o božském talentu.

Balkánské geny a geniální sluch

Narodil se v dubnu 1950 v slovenské Galantě a odmala ho bavila muzika. Není divu, jeho maminka, která pocházela z Jugoslávie, zpívala a k hudbě vedla i syna. Hrál na harmoniku, později na kytaru. Otec jeho zálibu ale nepodporoval, dokonce mu ve třinácti rozbil jeho první kytaru kvůli špatným známkám. Jak píše Robert Rohál v knize Legendy československé populární hudby, donutil ho nastoupit na střední strojnickou školu. Ta ho ale ani trochu nebavila. Byl rebel a prováděl spoustu vylomenin. Láska k muzice ale byla silnější než strach z táty.

Do širší pozornosti se dostal, když vyhrál soutěž Zlatá vločka ve Zlatých Moravcích, kde zpíval poprvé v češtině. Doprovázela ho bigbítová skupina Roberta Kazíka The Ice Boys – Ledoví chlapci. S ní v roce 1968 začínal a měla pro něj velký význam. S kapelou Sextet pak odjel do tehdejší Jugoslávie a sekl se školou. V roce 1969 přišel televizní debut v relaci Malá televizní hitparáda, kde zazpíval hit Sugar, sugar. Diváky doslova oslnil svým charismatem a výrazem. Bylo jasné, že se zrodila hvězda.

Festivalová hvězda

Stal se členem skupiny Vlada Hronce a jeho pěveckými partnerkami byly Eva Máziková a krátce i Marcela Laiferová. Eva byla shodou okolností jeho sousedka a spolužačka. S nimi jezdil po zahraničí, po návratu na Slovensku začal spolupracovat se slovenskými autory a zpíval hlavně pro československé publikum. Vyhrál na festivalu Oravské synkopy, v roce 1973 zpíval na Bratislavské lyře duet s Evou Kostolányiovou a získali stříbro, zlato si vyzpíval o rok později s písní Zem pamätá. Tehdy se také poprvé v historii festivalu předaly dvě zlaté lyry – jedna pro Duchoně, druhá pro Helenu Vondráčkovou za píseň Malovaný džbánku.

Zpíval v Orchestru Juraje Velčovského, vystupoval na koncertech Marcely Laiferové i Evy Kostolányiové. Jak píše Robert Rohál v knize Legendy československé populární hudby, v roce 1974 začal zpívat se skupinou Prognóza a dívčí skupinou Bezinky. V té době vznikaly jeho nejúspěšnější nahrávky a také profilové album. Koncertoval po Československu, v Sovětském svazu, Polsku, Bulharsku i východním Německu. V sedmdesátých letech se dostal až do finále festivalu Yamaha v Japonsku, kde mu začali přezdívat „slovenský Tom Jones“. Tehdy to byl velký úspěch, jeho píseň Čardáš dvoch sŕdc vybrali z 1500 nejlepších písní!

Dokázal zazpívat cokoli

Později vydal několik singlů u západoněmecké gramofonové společnosti, která mu vydala i album Karol (1976). V roce 1977 vydal album Čardáš dvoch sŕdc, které nahrál s Orchestrem Gustava Broma. O dva roky později následovalo album Karol Duchoň 79. Spolupracoval s takovými autory, jako byli Pavol Hammel, Ján Lehotský, Dežo Ursíny či textaři jako Boris Filan, Kamil Peteraj a další.

Od roku 1980 byl Karol na volné noze a užíval si to. Točil pro televizi, koncertoval, spolupracoval s V.V. Systém nebo skupinou Za-ja-ce, kde měl za partnerku Zdenu Studénkovou. „S repertoárem neměl problém, byl natolik žánrově rozmanitý, že mohl zpívat s velkým big bandem i malou partou. Navíc byl profík, který měl za sebou stovky koncertů,“ uvádí Robert Rohál v knize Legendy československé populární hudby. Skladatel Peter Hanzely o něm říkal, že všechno většinou zazpíval na první pokus a ve studiu se po něm nemuselo nic předělávat. Prý se chytil nápadu a letěl jako střela.

Karel Gott ho obdivoval

Přestože měl obrovský talent, nedošel až tam, kam možná doufal. To ostatně řekl i v roce 1981 v rozhovoru pro časopis Populár: „Chtěl jsem dosáhnout například to, co Karel Gott. Myslím, že jsem toho mohl dosáhnout.“ Karel Gott se přitom o Karolovi vyjadřoval velmi pochvalně, a dokonce připustil, že má Duchoň více přirozeného talentu než on. Asi to byla pravda, protože slovenský Karol se uměl skvěle pohybovat na pódiu, a to i s korpulentnější postavou. Pravdou je, že se stalo nepsaným pravidlem, že tito dva Karlové nikdy nevystupovali společně na jednom pódiu.

Bohém s láskou k alkoholu a kartám

Kromě toho, že byl geniální zpěvák, byl taky nezodpovědný bohém. Taky mu ostatně tak říkali – Poslední bohém. Sametový hlas, široký úsměv, balkánské geny jeho jugoslávské matky. Ale taky mu chyběla vůle a dochvilnost. A měl jednu velkou slabost – alkohol. Schovanou lahev vodky s sebou míval i při natáčení, přesto zpíval jako bůh. Alkohol škodil nejen práci, ale i osobnímu životu. Byl lehkovážný, přitom štědrý, na penězích mu nezáleželo. Kromě alkoholu hrál také rád karty a dokázal prohrát velké sumy. Kvůli nim měl dluhy, které za něj platila po jeho smrti ještě jeho druhá žena Alena.

A který jeho hit byl největší? Pro mnohé posluchače to byla píseň V dolinách. Nostalgická krásná skladba, která zazněla i na jeho pohřbu. Tento hit později nazpívali i mnozí současní zpěváci, například Katarína Knechtová. Říkalo se o něm, že díky prvorepublikovému šarmu byl posledním představitelem klasické galantní generace. V osmdesátých letech pil stále víc, začal také užívat tablety na hubnutí, které se nesměly kombinovat s alkoholem. V dětství navíc překonal žloutenku a alkoholu se měl vyhýbat. Bohužel se rozhodl jít svou cestou. Zemřel na cirhózu jater v listopadu 1985, bylo mu pouhých pětatřicet let.