Narodil se v roce 1949 v Praze do rodiny plné muzikantů. Jak uvádí autor knihy Legendy československé populární hudby Robert Rohál, dědeček Otakar byl hudební skladatel a zakladatel katedry estetiky Univerzity Karlovy, dědeček z maminčiny strany byl houslista, violista a profesor pražské konzervatoře a hudební fakulty AVU a člen Ševčíkova kvarteta. A strýc Jaroslav Zich byt klavírista, hudební teoretik a skladatel. Není se tedy čemu divit, odkud vzal Karel svůj hudební talent. Geny se nezapřely.

Hudební i sportovní talent

Když mu bylo pět let, začal se učit hrát na klavír, o šest let později na kytaru. Kromě hudebního talentu měl ale také sportovní nadání, jezdil na kole, hrál hokej, házenou a zajímal se o atletiku. Odmalička bylo také jasné, že z něj vyrůstá charismatický chlapec. Tmavé vlasy, hnědé oči a jakýsi aristokratický vzhled, který pro něj byl charakteristický.

Jak píše Robert Rohál v knize Legendy československé populární hudby, první hudební kroky vedly Karla v letech 1964–65 do skupiny Framus, k níž se později přidal Michal Prokop. V té době už ale Zich studoval na konzervatoři a později vystudoval na Filozofické fakultě UK sociologii a hudební estetiku. Jeho krásný baryton ho dovedl do kapely Spirituál kvintet, kde působil v letech 1968–73. V té době už ale také vnitřně toužil po sólové kariéře a v roce 1973 se z něj stal sólový zpěvák, jehož poznávacím znamením byla kytara.

Charisma a laskavý baryton

Od ostatních se odlišoval nejen kytarou, ale také svým vlastním repertoárem. Natočil úspěšné hity Ptám se vás, lidé, Rodinné album, Alenka v říši divů či Proud řeky důvěrně znám. Zalíbil se nejen posluchačům, ale i hudebním odborníkům. Kritik František Horáček dokonce v roce 1975 napsal v hudebním časopise Melodie, že Alenku v říši divů zpočátku považoval za skladbu světově proslulých hitmakerů (Legendy československé populární hudby, Robert Rohál). Téměř všichni se shodli na tom, že za úspěchem stojí nejen geny, které dostal do vínku, ale taky mimořádný talent.

Vždy byl obklopen profíky, zpočátku nazpíval několik písní Bohuslava Ondráčka s texty Zdeňka Borovce a Zdeňka Rytíře. První album u Supraphonu vydal v roce 1976 a neslo název Dům číslo 5. Všech třináct písní složil sám Zich, texty mu napsali například Zdeněk Rytíř, Zdeněk Borovec, Pavel Vrba či Miroslav Černý. Aranžmá tehdy bylo v rukách Jiřího Svobody. Jeho styl vycházející z rocku ocenili kritici i posluchači.

Osobitý styl těšil i kritiky

Kritici se předháněli v superlativech, mnozí používali slova jako „vřelý, suverénní, osobitý“. Karel Zich byl jako interpret skutečně přesvědčivý. Kritik Jiří Černý o něm napsal: „Mnoho barev má jeho hlas, a přece není zmalovaný do sebevzhlíživého zvukového kýče.“ Tehdy také začali jeho baryton přirovnávat k slavnému Elvisi Presleyemu. To se ale Zichovi moc nelíbilo, ovšem tohle přirovnání nebylo daleko od věci.

Zich měl sice Presleyeho rád, také ho s oblibou hrál i zpíval, ale vždycky chtěl, aby se o něm mluvilo jako o Zichovi. Že si podobnosti jejich hlasů všimly nejen americké studentky, které prý pobláznil na koncertě v pražském vysokoškolském klubu v sedmdesátých letech, o tom svědčí i fakt, že v roce 1999 nadaboval postavu Elvise Presleyho v jedné z epizod sci-fi seriálu Červený trpaslík.

Milovník Presleyho

Zich se zúčastnil několikrát Bratislavské lyry, zabodoval v roce 1977 s písní Máš chuť majoránky, kde získal stříbro. To vydobyl i v roce 1983 s písní Jeden tón. Účastnil se také Děčínské kotvy, v roce 1974 si vyzpíval se skladbou Září pod Řípem stříbrnou trofej. V roce 1977 založil vlastní kapelu Flop, kterou tvořil s dalšími dvěma hudebníky. Kritici psali o nezaměnitelnosti jeho stylu a využití kytary a výborném zpěvu. Z té doby pocházejí písně Kilimandžáro nebo Já si tě najdu, které se staly hitem. V letech 1979–80 byla stálým hostem kapely Lenka Filipová.

Byl úspěšný i v západním Německu, kde pro společnost Aves natočil několik singlů. Úspěch následoval i v Polsku a navázal spolupráci s polskou nahrávací společností Tonpress. Po východním Německu absolvoval velké turné a vystupoval také v televizní show Ein Kessel Buntes. V roce 1982 vydal druhé album Mosty, jehož součástí byl také hit Jednou už jsem tě získal málem a Lásky nechoděj. Třetí album Paráda (1983) obsahovala převážně skladby z repertoáru Elvise Presleyho. Jak uvedl Zich v rozhovoru pro časopis Melodie, „byla to vděčná a radostná odbočka“.

Duety a spolupráce s hvězdami

Parádu následovalo album Není všechno paráda, v němž Zich představil opět svůj vlastní repertoár. V roce 1985 a 1987 vydal alba Kola pop music se točí dál a Karel Zich. Na tom druhém se objevily i duety s Jitkou Zelenkovou, Pavlem Bobkem či Petrou Janů. Ve druhé polovině osmdesátých let natočil album s belgickou zpěvačkou Victor Lazlo, Američankou Wandou Jackson. Poslední album Ani za nic natočil v roce 1989.

On sám spolupráci s Američankou zhodnotil v knize Zatím tajné aneb Co ještě nevíte o hvězdách naší pop-music, kterou napsali Hanka Kousalová a Martin Hrdinka. „Nejsem ten, kdo bude sbírat ceny. Mám radost z každé písničky, která se povede. Kdybych si měl vybrat ze všech dílčích úspěchů, které se mi v kariéře podařily, určitě bych nezapomněl na desku s Wandou Jackson. Vždycky jsem ji obdivoval jako zpěvačku zpívající po boku Elvise Presleyho a najednou jsem s ní měl společnou desku.“

Nesmrtelný hitmaker

Během své kariéry prodal přes milion desek a odehrál tisíce koncertů u nás i ve světě. V anketě Zlatý slavík patřil od poloviny sedmdesátých let k nejúspěšnějším zpěvákům. Jeho hity Máš chuť majoránky, Měla na očích brýle, Beatles bylo víc, Paráda se hrají dodnes. V posledních letech vystupoval nejen sólově, ale od roku 1992 také se Spirituál kvintetem.

Jeho kariéru ukončilo náhlé úmrtí v roce 2004. Dva roky předtím se podruhé oženil a druhá manželka ho přivedla k potápění. Stala se z něj další sportovní láska, která ho nakonec stála život. S potápěčskou skupinou odjel na Korsiku, kde bohužel zemřel. Hodně se o smrti spekulovalo, ale příčinou byl rozsáhlý infarkt. Bylo mu pětapadesát let.