Od třetí třídy hrála v rodných Pardubicích ochotnické divadlo. Třikrát se pokoušela o přijetí na DAMU. Jenomže kdyby Jolana Voldánová vystudovala herectví, asi by se nestala redaktorkou Československého rozhlasu a pak České televize, nemoderovala by Události a nereferovala o dění v parlamentu.
Má vaše dnešní profese hodně společného s herectvím, o kterém jste snila?
Moderátor ani herec nesmí trpět přílišným studem, oba se stylizují do určité role. Zprostředkovávají divákovi buď fiktivní svět (herci), nebo svět reálný (což je můj případ). Jsem vlastně taková ,,spojka mezi dvěma světy“.
Objevila jste snadno rovnováhu mezi exhibicionismem a seriózností?
Asi jako každý ve veřejnoprávní televizi. Televizní nováček je ze všeho zděšený - hlavně z pocitu odpovědnosti, jakou spoustu lidí oslovuje. Pak se naučí dělat reportáž a před kamerou se nestresuje. Jenomže když to začne „sekat jako Baťa cvičky" a říká si, že už ho nemůže nic překvapit, většinou přijde nějaká rána za to, že ztrácí pokoru k práci. Pak si uvědomí, že musí mít pořád strach a myslet na to, že vysílá pro lidi, ne pro svou exhibici.
Od loňského podzimu se staly součástí Událostí živě moderované rozhovory. Máte při vysílání větší trému než dřív, kdy jste jenom přečetla text ze čtecího zařízení?
Je to větší napětí a větší fofr. Měla jsem vždycky trochu trému. Ani ne ze živého vysílání, ale spíš z toho, že se občas stane nějaký „bourák“, většinou technická závada. V tu chvíli všichni vědí, co se děje, i kameramani, kteří mají na uších sluchátka, jenom já nevím nic.
Stává se to často?
Musím zaťukat, že mě takových bouráků zatím potkalo minimálně. Jen jednou jsem měla pocit bezmoci: z režie mi řekli, že jedna reportáž nebude a mám uvést další. Nadechla jsem se, že přečtu úvodní studio, a ono na čtecím zařízení nebylo. Neměla jsem ho ani před sebou na papírech. Režisér chvíli čekal, co bude, a pak pustil příspěvek bez úvodu. Bylo to jako zlý sen.
Zdají se vám pracovní sny?
Jen výjimečně, asi z únavy. Jednou se mi zdálo, že mě někdo drží na schodech za nohu půl minuty před vysíláním. Jenže toho, co mě držel, nikdo neviděl a všichni si mysleli, že tam stojím jen tak pro zábavu. Křičeli na mě, že mám jít, že budeme vysílat. Probudila jsem se celá zpocená. Přesně takový pocit jsem měla tenkrát ve studiu. Říkala jsem si: To snad není možné, a skoro jsem doufala, že se probudím.
Moderátorkou nejprestižnější zpravodajské relace jste se stala pár dní po pětadvacátých narozeninách. Uvažujete někdy o tom, co vás čeká dál?
Myslíte šplhání po stupíncích kariéry? U nás je to všechno strašně urychlené, protože po roce 1989 tu nebylo dost zkušených lidí, kteří by mohli zůstat. Proto je v televizním zpravodajství o hodně nižší věkový průměr než na Západě. Uzemnilo mě, když jsem na stáži v americké televizní stanici viděla, jak si černovlasý čtyřicátník barví skráně na šedo, aby si dodal serióznosti. Tamní zvyklosti to ovšem vyžadují, tak to nikomu nepřišlo divné. Jenom mně. Nemám trauma z toho, že jsem naskočila do vlaku bez jistoty, jestli můžu postoupit někam výš. Dovedu si představit, že jednou začnu zase od nuly.
Co mají redaktoři televizního zpravodajství společného?
Když jsem nastoupila, měla jsem pocit, že jsem se ocitla v přerostlé mateřské školce. Vedoucí třeba určil, kdo natočí reportáž, o kterou mělo zájem několik dalších redaktorů. Ti byli v momentě nešťastní nebo rozčilení jako děti, kterým vzali hračku. Časem se to uklidnilo, každý si našel parketu, která mu nejvíc vyhovuje. Člověk se tu totiž opotřebovává, stárne a zraje rychleji. Zprávy jsou rychlé a žije se tady ve zkratce. Přenáší se to na lidi, na způsob, jak se chovají, jak vypadají. Nedávno jsem náhodou narazila na jednu z prvních reportáží, asi čtyři roky starou. Vysokým hláskem jsem mluvila do mikrofonu a za mnou stál kůň, který mě strkal do ramene. Profesně to bylo příšerné, ale kolegové se bavili. A když jsem v archivu viděla záznam, jak před dvěma lety moderuji Události, říkala jsem si, že jsem musela mít hodně odvahy.
Co děláte o volných večerech, kterých moc nemáte?
Snažím se být s lidmi, které mám ráda. Chodím do divadla, do kina, na večírky. Někdy jsem šťastná, že nemusím vůbec nikam. Zalezu si do postele a přečtu kousek knížky, kterou mám rozečtenou několik měsíců.
Takže se nenecháte zcela pohltit prací?
Snad ne. Nedávno se mě ptali v nějaké anketě, jestli nejsem workoholik. Vyděsila jsem se, že určitě ne, ale pak jsem si uvědomila, že za poslední dva týdny jsem měla třeba jen den volna. Přesto doufám, že workoholik nejsem, nemám potřebu pracovat dvanáct hodin denně. Někdy to jinak nejde, ale jsem natolik pohodlný člověk, že si občas dokážu volno udělat. Někdy i vynutit.
Vydržíte na dovolené bez novin a televize?
V Čechách si noviny kupuju. V zahraničí bez nich vydržím, ale už cestou domů se sháním po českém tisku, třeba i dva dny starém.
Musela jste někdy kvůli práci odvolat naplánovaný víkend nebo dovolenou?
Víkend často, ten nebolí tolik jako dovolená. Vloni v zimě jsem měla s přítelem odjet na týden na hory, jenomže jeden kolega byl na dovolené s rodinou a druhý onemocněl.
Jak často navštěvujete rodiče v Pardubicích?
Moc často ne, bohužel. Ale když nemůžu já, přijedou za mnou, občas se staví brácha. Vztahy máme velmi úzké.
Jaké jste měla doma zázemí? Podporovali vás ve vašem snu stát se herečkou?
Hraní brali s rezervou jako mého koníčka. Vyděsilo je, když jsem se přihlásila na DAMU, a určitě se uklidnili, když mě nevzali.
Teď z vás určitě mají radost.
Táta si mě ze začátku dobíral, že mám ,,placené půlhodinky", a já mu docela vážně vysvětlovala, kolik práce, přípravy a stresu se za tím skrývá. Rodiče nadšení nebyli.
Redaktoři mluví o tom, že jsou nespokojeni s platem, ale obrazovka je pro ně drogou.
Lidé v televizi jsou postiženi potřebou být vidět. Chtějí, aby diváci věděli, že to byli oni, kdo nesl kůži na trh. A vlastně proč ne? Je to taková malá odměna za věčný fofr. Možná jsou tu nižší platy než v novinách nebo v komerčních televizích, ale každý má možnost si vybrat. Nevím, jestli je pro mě obrazovka drogou, jestli bych třeba dokázala ze dne na den odejít. Baví mě točit, baví mě i moderovat zprávy. Vím, že bych nechtěla jen moderovat - kdybych si měla vybrat jen jedno, raději bych točila.
Už vás někdy napadlo, že z televize odejdete?
Ne že by mě to nenapadlo, ale nebylo to tak vážné, abych se poohlížela po jiném zaměstnání.
Jste tedy spokojená?
Jsem. Teprve nedávno mi maminka řekla, že jsem se narodila v neděli. No a nedělňátka prý bývají pohodová a mají štěstí.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta
