Na rozdíl od mnohých kolegů ani po roce 1989 nezměnila politické přesvědčení a hájila až do smrti komunistické ideály, úplně stejně jako v době totality. Jak píše Robert Rohál v knize Jiřina Švorcová a ti druzí, narodila se v roce 1928 u Hradce Králové jako nejmladší ze čtyř dětí. Výchova byla především na matce, která vedla hostinec. Poté co zemřel její manžel, odstěhovala se s dětmi do Prahy. Jiřina začala studovat na učitelském ústavu a těsně před maturitou v roce 1946 přešla na konzervatoř, ze které se mezitím stala DAMU. Zhlédla se ve svém starším bratrovi, který byl také hercem.

Ve čtrnácti na jevišti

V roce 1950 školu ukončila a nastoupila do divadla v Hradci Králové, pak se vrátila do Prahy, kde získala angažmá ve vinohradském divadle (tehdy se jmenovalo Ústřední divadlo československé armády). Už ve čtrnácti letech se zde objevila jako statistka a na radu režiséra Frejky se rozhodla pro konzervatoř.

Hned na začátku svého vinohradského angažmá si zahrála v sovětské klasice, například v Mladé gardě, Vlajkách na věžích a dalších budovatelských hrách. Ale objevila se i v představeních, která neměla s budovatelstvím nic společného, třeba v Donu Carlosovi, Legendě o lásce nebo Marii Stuartovně. V ní původně „zaskočila“ za Vlastu Chramostou, nakonec ji alternovala.

Komunistická aktivistka

Zároveň s herectvím však začala být aktivní i v komunistické straně, do níž vstoupila již v roce 1946. Angažovanost projevovala i v divadle. Jiřina Jirásková v knize Jiřina Jirásková o sobě, kterou napsal Alexandr Koenigsmark, píše, že byla dobrá kolegyně i herečka a v té době taky spolehlivá kamarádka. Nikdy nebyla radikální, prostě jen věřila svému přesvědčení. V šedesátých letech se ale situace změnila. Měla pocit, že jí křivdí, když nedostává role, a začala se radikalizovat. „V 70. letech měla neotřesitelnou pozici, ale to už jela ve vlaku, ze kterého se nevystupuje, a nemyslím, že by ani chtěla,“ vzpomínala Jiřina Jirásková. Víra v komunismus byla silnější než cokoli jiného.

K filmu se dostala ještě na DAMU, kdy si zahrála ve snímku Temno (1950). Následovaly role v budovatelských filmech Nad námi svítá (1952), kde hrála i Vlasta Chramostová, velkou příležitost pak dostala od Karla Kachyni ve filmu Král Šumavy (1959), kde ztvárnila roli Marie Rysové. Ve filmu hrála ženu, která se pohybuje v mileneckém trojúhelníku mezi milencem (Jiří Vala) a manželem (Stanislav Remunda). Začátkem 60. let si zahrála v Reportáži psané na oprátce (1961), v Poutech režiséra Kachyni či detektivce Tereza. Pak se dlouho ve filmu neobjevila.

Nejslavnější prodavačka

Byla vytížená v divadle, ale také ve Svazu dramatických umělců či v Ústřední výboru KSČ (ve Svazu dramatických umělců byla od roku 1972 do roku 1989, v ÚV KSČ působila od roku 1976). Přesto se jí podařilo dostat se opět mezi herecké hvězdy. V roce 1977 se objevila v Dietlově seriálu Žena za pultem, kde si zahrála prodavačku Annu Holubovou. Seriál byl úspěšný a vysílal se i v zahraničí. Spolu s ní si v něm zahráli Petr Haničinec, Vladimír Menšík, Slávka Budínová, Hana Maciuchová, Jiří Hanzlík či Dana Medřická. V roce 1981 si zahrála v seriálu Okres na severu a v roce 1984 také v seriálu My všichni školou povinní. Kromě filmu spolupracovala s rozhlasem, obdivuhodný byl výkon v rozhlasové dramatizaci Čapkovy hry Věc Makropulos.

V osobním životě si prošla třemi vážnými vztahy. Poprvé se vdala za dirigenta Jindřicha Rohana, poté prožila delší a intenzivní vztah s Jiřím Valou. Toho jí ale přebrala právě Jiřina Jirásková. Pak se provdala za malíře Vladimíra Šoltu. V knize Býti Švorcovou, kterou napsal Jiří Zapletal, přiznává, že nebyla ideální partnerka.

Smířená s osudem

Po roce 1989 už si nezahrála, v mnoha rozhovorech říkala, že je s osudem smířená, ale spokojená nebyla. I repríza některých filmů či seriálů by jí udělala radost. Seriál Žena za pultem podle ní byla studánka živé vody ve srovnání s latinskoamerickými telenovelami. Poslední roky života se věnovala oblíbenému recitování, a to hlavně na akcích a oslavách Komunistické strany Čech a Moravy, kterou nikdy nezradila. Zemřela po těžké nemoci v roce 2011 v pražské léčebně dlouhodobě nemocných.

Zdroj: Robert Rohál: Jiřina Švorcová a ti druzí, Nakladatelství XYZ, 2011; Alex Koenigsmark: Jiřina Jirásková o sobě, Formát, 1999