Herečku Jaroslavu Obermaierovou zná veřejnost především z četných filmů a televizních seriálů – vzpomeňme si na několik posledních titulů – Byl jednou jeden dům, Jakou barvu má láska, Vražedný týden, Stůl pro čtrnáct nebo v nedávné době v televizi uváděný seriál Třicet případů majora Zemana. Před sedmi lety jí byla udělena za práci v televizi cena Zlatý krokodýl. V roce 1979 vstoupila do kulatého desátého výročí svého působení v Divadle E. F. Buriana, kde do loňského roku hrála již v pětadvaceti rolích. 4. května 1980 převzala Jaroslava Obermaierová z rukou místopředsedy České národní rady Oldřicha Volejníka národní cenu ČSR za svou dosavadní tvůrčí činnost v oblasti divadelní, filmové a televizní tvorby.
Říká se, že největší popularitu má herec díky televiznímu seriálu. U Jaroslavy Obermaierové se toto „pravidlo“ – díky majoru Zemanovi – potvrdilo v podobě četné korespondence dokonce i do naší redakce, kde se značný počet pisatelů zajímá o její herecké počátky a současný mimopracovní život. Sehnat herečku, která právě „letí“, není opravdu jednoduché. Podařilo se mi to nakonec až v šatně Divadla E. F. Buriana těsně před představením.
Kde vlastně začala vaše cesta k divadlu?
To už je dávno. Ve čtyřech letech mě babička, která se tehdy podílela na mé výchově, zavedla do baletní školy kdysi velmi slavné primabaleríny Národního divadla paní Remislavské. K radosti rodičů, kteří vždy byli velkými obdivovateli baletu, a k svému překvapení jsem začala celkem rychle vnikat do tajů ladných pohybů křehkých lesních žínek a o dva roky později, když jsem již „perfektně“ zvládla techniku jednoduchých piruet a když přišly mé první baletní úspěchy, se v mé hlavě zrodil první dětský sen – „já jako baletní hvězda“. Pak následoval konkurs do baletní skupiny elévů Národního divadla, a s tím krásné divadelní začátky. Nikdy nezapomenu na varovná slova našeho starého a dobrého pana inscipienta, který se již tehdy snažil přesvědčit mojí babičku, aby mě nedávala k divadlu… „Ona má velký talent,“ říkával babičce, „ale život u divadla, to je jako procházka bodláčím.“ Jak život šel dál, nadšení pro balet mě opouštělo, ač náklonnost k němu mě drží stále, ale zrodila se láska k divadlu. Následovala tvrdá příprava ke zkouškám na AMU, úspěšné přijetí, a pak konečně divadlo a film.
Začínala jste v Divadle Jaroslava Průchy na Kladně. Na jakou roli nejraději vzpomínáte?
Na kočičku ve hře „Básník a kočička“. To byl komický příběh samozvaného básníka a dívky nevalné pověsti, kteří své vzájemné nedorozumění v lásce řešili nezdařenou sebevraždou. Největší legrace byla – a na to vzpomínám nejraději, když jsem básníkovi smažila omeletu, kterou jsem vždy připekla tak důkladně, že v divadle nebylo málem vidět. S humorem jsme vždy očekávali, kolik lidí z předních řad to nevydrží a odejde. Kupodivu se obecenstvo bavilo v těch okamžicích nejvíc – a nikdy nikdo neodešel.
Reprezentovala jste někdy československou kinematografii v zahraničí?
Ano, poprvé v roce 1969 ve Španělsku na filmovém festivalu v San Sebastianu. Moskalykův film Dita Saxová tam tehdy získal cenu Stříbrná mušle. Zvláštním řízením osudu se snad nemůže nikdy stát, aby se mé cestování obešlo bez vzrušujících zážitků, a má cesta do Španělska toho byla zářným příkladem! Cestou tam se ztratil kufr s veškerou mojí garderobou, ale ten se naštěstí našel těsně před oficiálním převzetím ceny. A pak, asi tři dny před odjezdem, jsem dostala dvě malá štěňata foxteriérů, které jsem měla předat jednomu známému sportovci v Československu se vzkazem – od fanouška. Později jsem svou ochotu ze srdce proklínala. Opomenu-li starosti s krmením, každodenní omývání znečištěných koupelen v hotelích a obtíže s dopravou v letadle, největším problémem bylo najít v Praze náhradního majitele, protože v rodině sportovce pro ně neměli pochopení. Krásné vzpomínky mám i na zájezdy do Egypta, Koreje nebo do SSSR…
Jste ještě svobodná, nedostáváte nabídky k sňatku od svých obdivovatelů?
Občas přijde dopis s podobným návrhem, ale to není podmíněno tím, jsem-li vdaná nebo svobodná – podle zkušeností vdaných kolegyň v divadle.
A konečně, jaké máte představy o svém rodinném životě?
Asi takové, jaké je má každá žena – štěstí a úspěch v práci, a potkat opravdovou lásku se vším tím krásným a romantickým, co s ní souvisí.
Zdroj: www.vlasta.cz časopis Vlasta 1980
