Na flétnu se učí pískat děti už snad ve školce. Kde a jak jste začala s flétnou vy a kdy jste si uvědomila, že od zobcové přejdete na příčnou, že je to něco, co vás bude živit?

Na zobcovou flétnu jsem začala opravdu hrát už ve školce! Inspirovala mě k tomu moje starší sestra Lucie, která na ni taky hrála. Pak přešla na kytaru a já si úplně nebyla jistá, co bude ten můj nástroj. Na příčnou flétnu hrála dcera mojí paní učitelky ze školky, to se mi nejspíš líbilo. Jednou, když mě rodiče ze školky zapomněli vyzvednout, jsem u ní doma strávila odpoledne a společné zpívání s doprovodem flétny bylo jedním ze zlatých hřebů, hned vedle točení se na venkovním sušáku na prádlo jako na kolotoči. Důležitou roli při výběru měly myslím taky praktické rozměry nástroje.

Protože je menší než třeba violoncello nebo harfa?

Ano. Často jsme v dětství jezdili na víkendy k babičkám a složená flétna se vejde do každé tašky nebo kufříku. To oceňuji dodnes.

Dnes už asi máte nějaký super nástroj. Jaký?

Moji rodiče, kteří mě velmi podporovali, mi postupně koupili tři flétny. Flétnu české výroby, na kterou jsem začínala, pak japonskou o něco lepší, a když jsem se dostala na konzervatoř, rozhodli se pořídit mi profesionální nástroj, takže do třetího ročníku už jsem šla s flétnou celostříbrnou, taky z Japonska, na kterou jsem hrála až donedávna.

Kolik takový nástroj stojí?

Tam už se cena pohybuje zhruba kolem 200 tisíc. Před třemi lety jsem si vybrala flétnu zlatou s platinovou hlavicí od amerického výrobce, ta stojí jako hodně dobré osobní auto. To už byla převážně moje investice. Mít dobrý nástroj je důležité, nástroj by člověka neměl limitovat. Ale není to tak, že kdybych měla zlatou flétnu už na konzervatoři, mohla jsem hrát líp.

Liší se zlato a stříbro jako materiál?

Stříbrná flétna má takový jasný zvuk, tóny se na ní dobře tvoří, studenty to často hodně posune dopředu. Zlatá flétna je ale trochu oříšek. Je vlastně mnohem náročnější na dech i celkovou kondici hráče. A ten zvuk je jiný, oproti stříbru takový kulatější, teplejší, má ale i větší sílu a razanci. Tam jsem cítila určitý limit u své předchozí flétny. Chtěla jsem si uchovat i něco z toho jemného stříbrného zvuku, ale tohle mě lákalo, takže moje flétna kombinuje všechno, má zlaté tělo, platinovou hlavici a stříbrné klapky a všechno se to samozřejmě odráží v jejím hlase. Vybírala jsem ji asi tři dny a byl to proces, ale myslím, že jsem našla to pravé.

Jak jste ji vybírala? To si člověk půjčí domů víc nástrojů a zkouší, co to umí?

I tak to může probíhat. Já jsem ji vybírala ve specializovaném obchodě. Takové nástroje by měl prodávat někdo, kdo na ně sám umí hrát a dokáže dobře poradit. Není totiž důležité jen to, jak vám samotné flétna sedí a jak se vám líbí její zvuk, ale i to, co je slyšet několik metrů od vás, co uslyší posluchači.

Máte o ten drahý nástroj strach? Jak s ním třeba létáte po světě na koncerty?

V letadle je se mnou v příručním zavazadle, ideálně přímo pod nohama, nedávám ji ani do těch horních přihrádek.

Dá se pojistit?

U nás se pojistit nedá. Ptala jsem se na to jednoho finančního poradce, na kterého jsem dostala doporučení, nechal si všechno vysvětlit, slíbil, že to zjistí, pak ještě na připomenutí nějak zareagoval, ovšem pojištění jsem se nedočkala, asi to bylo nad jeho síly. Ale v zahraničí existují společnosti, které pojišťují nástroje i vyšší hodnoty. Mám vyhlídnutou jednu britskou…

Mluvila jste o rodičích, kteří vás podporovali. Přitom nejsou hudebníci.

Myslím, že role rodičů byla v mém nasměrování úplně zásadní. Ke kultuře a umění měli vždycky velký respekt a odmala nás vedli k tomu samému. Navštěvovali jsme koncerty, výstavy, chodili do divadla. Mají také mezi umělci řadu přátel. Nikdy ale netlačili na to, abych se umělkyní sama stala. Nebyl to žádný jejich sen, který by si skrze mě chtěli realizovat. Naopak si asi byli velice dobře vědomi rizik, která to přináší. Ale jejich přístup byl vždy takový, že ať jsem se rozhodla pro cokoli, vždycky stáli za mnou. Jen chtěli, abych cokoli budu dělat, dělala pořádně. Když jsem chtěla jet na konzultaci, musela jsem si ji domluvit sama, přihlášku na kurzy sama vyplnit a poslat. Ale když bylo potřeba, kamkoli mě dovezli, vyzvedli mě v noci u autobusu po příjezdu z koncertu, dali mi peníze na kurzovné. Koupili mi nástroje. Za hodně vděčím taky jejich výchově obecně. Stále více si uvědomuji, že mě vychovali jako svobodně smýšlející sebevědomou ženu, což je velký dar.

Vraťme se ke studiím…

Flétna byla v dospívání nedílnou součástí mého života, i když jako svou budoucí profesi jsem ji dlouho neviděla. Přemýšlela jsem o tom, že budu scénografka nebo architektka, chodila jsem na hodiny kreslení i deskriptivní geometrie. Změnilo se to, když jsem se zúčastnila letních hudebních kurzů, kde flétnu vyučoval švýcarský flétnista a dirigent Kaspar Zehnder. Bylo mu tehdy osmadvacet a hrál na zlatou flétnu. Mně bylo asi patnáct a do té doby jsem myslím skutečně vynikajícího flétnistu nikdy naživo neslyšela. Bylo to něco úplně jiného. Potkala jsem tam taky řadu vrstevníků, kteří v té době už studovali na konzervatořích, a líbilo se mi, že máme společné zájmy. Fascinovala mě taky jejich oddanost nástroji, schopnost úplně se do věci ponořit a hodiny cvičit. Kaspar tenkrát odhalil v mém hraní nějaký potenciál a podpořil mě v rozhodnutí vydat se na hudební dráhu.

Byly momenty, kdy jste klesala na mysli, že jste si vybrala příliš náročnou cestu?

Byl to hlavně okamžik, kdy mi na konzultaci na konzervatoři v Brně řekla paní profesorka, že s dobrými známkami, které mám ve škole, bych měla být spíš zubařkou než flétnistkou. Že se tak snáze uživím a má to lepší perspektivu. V tom měla určitě pravdu. Moje hraní mělo tehdy jistě taky řadu nedostatků, které dle jejího názoru bylo složité odstraňovat, protože jsem se na konzervatoř hlásila až po maturitě na gymnáziu. Ale to doporučení bylo čistě racionální, nebyl v něm zohledněn fakt, že jsem hraní na flétnu milovala a nedokázala si bez něj svůj život představit. Zhroutil se mi tehdy sen.

Co jste dělala?

Tenkrát, když jsem třeba na ulici viděla někoho s futrálem houslí, hleděla jsem za ním téměř se závistí, že on může a já ne. Ty pocity byly strašné a v osmnácti letech jsem měla opravdu pocit, že je to konec světa. Tenhle stav ale trval jen pár dní, maximálně týdnů. Zpětně to naopak hodnotím jako to nejlepší, co se mi tehdy mohlo stát. Musela jsem si v té chvíli uvědomit, co opravdu chci, sebrat se a jít za tím. Pomohl mi tehdy právě i můj velký flétnový vzor Kaspar Zehnder. Když jsem mu napsala o svém nezdaru, odpověděl mi, že ta cesta není lehká, ale pokud to chci, jistě smysl má. Jeho důvěra mi dodala odvahu a sílu do nového začátku. Tahle zkušenost je teď pro mě důležitá i z pedagogického hlediska. Představa, že na konzervatoři může studovat jen ten, kdo má nějaký mimořádný nebo snad i nadpřirozený talent a všechno mu jde samo, je mylná.

Proč?

Jednak složky toho talentu jsou různé, jsou to samozřejmě alespoň základní fyzické dispozice pro ten který nástroj, muzikalita, rytmické cítění a podobně, v tom se každý liší a jeho silnou stránkou může být jedno nebo druhé. Co ale považuju za zcela zásadní složku skutečného talentu, je vnitřní motivace, píle a vytrvalost. Studenti, kteří mají tyto vlastnosti, ale těmi předchozími třeba až tolik neoplývají, dokážou člověka velice překvapit a práce s nimi je pro mě z pozice pedagoga opravdu naplňující.

Jaké zásadní milníky ve své kariéře zpětně vnímáte?

Velkou vzpruhou pro mě bylo už přijetí na Pražskou konzervatoř. Až zpětně jsem ale pochopila, že to byl teprve úplný začátek. Těch velkých kroků bylo tehdy přede mnou ještě opravdu hodně. A hlavně žádný úspěch neznamená nějakou trvalou záruku. Jsou to jen potvrzení toho, že jde člověk správným směrem a že má pokračovat. Byla jsem samozřejmě ráda, když jsem se dostala v Praze na Akademii múzických umění, získala možnost studovat jeden semestr v Miláně nebo se tam pak vrátit na pracovní stáž jako asistentka profesorky. Důležité pro mě bylo i studium sólistického diplomu ve Stockholmu nebo získání doktorátu na HAMU. Velkou radostí byly taky úspěchy v soutěžích, především když jsme bodovali jako Duo du Rêve s klavíristou Bohumírem Stehlíkem. To byly často soutěže multioborové, tedy takové, kde mezi sebou soutěží hráči na různé nástroje nebo soubory různého obsazení. Obstát jako duo flétna–klavír vedle tradičních ansámblů, jako jsou smyčcová kvarteta, považuju za velký úspěch. Samotné umístění v takové soutěži ale není to nejdůležitější.

A co tedy?

Podstatné jsou nové příležitosti, které to člověku přinese. Díky soutěžím ve Veroně a v Paříži jsme získali možnost vrátit se do těchto měst a jejich okolí na koncerty. V Paříži jsme pak vystupovali v rámci koncertní řady společnosti Pro Musicis, která kombinuje koncerty v nádherném prostředí Salle Cortot na École Normale de Musique s benefičními koncerty pro oddělení LDN v nemocnicích nebo pro ústavy, kde pobývají těžce postižené děti. Hrát na těchto koncertech pro mě bylo osobně vždycky asi nejsilnějším zážitkem. Dalo mi dost práce, abych udržela emoce pod kontrolou. S klepající se bradou, zkřivenými ústy a slzami koulejícími se po tvářích se na flétnu hraje dost špatně.

Nehrajete v žádném orchestru, ale jako sólová flétnistka nebo komorní hráčka. Proč?

Jsem svým založením spíše samotářka, introvertka. Ve velké společnosti bývám nesvá a velký kolektiv orchestru mi nesedí. Vlastně mě práce v orchestru nelákala ani repertoárem, kterému se orchestry věnují. Inklinuju prostě více ke komorní hudbě. Ale hraní vnímám stále tak trochu jako koníček, můj hlavní příjem tvoří učení na konzervatoři, kde mám klasický učitelský plat. Je to příjemná jistota.

Koncerty jsou špatně placené, i když je člověk taková špička?

To je různé, v zahraničí to samozřejmě bývá nesrovnatelně lepší. Ale uživit se jen hraním znamená mít koncertů opravdu hodně, k tomu je nutná dobrá manažerská práce, a to není moje silná stránka. Nerada se někomu vnucuju, raději nechávám věci trochu přirozeně plynout. Moje zásada je, že koncerty nechci dotovat, takže pokud to vzhledem k nákladům na dopravu, ubytování a podobně není ztrátové, jdu do toho. Důležitým aspektem je pak taky, jestli mě to bude bavit, jestli můžu hrát repertoár, který se mi líbí, s lidmi, které mám ráda a s nimiž mě spolupráce naplňuje. Hudební profese opravdu není lehká a není pro každého. I z toho důvodu považuju tu vnitřní motivaci a vůli hrát za úplně zásadní. Jen díky ní člověk ustojí i ty stinné stránky a náročné okamžiky.

Kromě hudebního vzdělání jste vystudovala i italštinu na vysoké škole. Jak se to přihodilo?

Při studiu na konzervatoři jsem se cítila trochu intelektuálně nevyužitá. Hraní mi šlo celkem snadno, i když jsem mu samozřejmě věnovala mnoho hodin denně, ale je to v podstatě řemeslo. Chtěla jsem si dokázat, že zvládnu studovat i nějaký „skutečný“ obor, a jazyky mě vždycky bavily. Navíc jsem se díky tomu mohla dostat v jazyce do větší hloubky, než je ta běžná uživatelská úroveň. Poznat jeho strukturu, to mě lákalo. A v době, kdy jsem šla na akademii, se na Filozofické fakultě UK zrovna otvírala jednooborově italianistika. Italštinu jsem měla jako druhý jazyk už na gymnáziu. Řekla jsem si, že to zkusím, i kdybych to zvládla třeba jen jeden semestr. Dotáhla jsem to nakonec až do bakaláře, na což jsem hrdá.

Italština se v hudbě používá, ne?

Ano, v hudbě má italština svoje místo, používá se tam italské hudební názvosloví pro popis hudebního výrazu nebo tempa, ale to je do jisté míry trochu jiný jazyk. Taky je italština jazyk oper. Řada hudebníků, zvlášť ve světě, italsky umí. Itálii mají všichni rádi. Ale to moje studium byla spíš shoda náhod.

Zmínila jste, že jste introvertka. Jak dokáže introvertka vystoupit třeba před plným sálem v New Yorku?

Ono je to zvláštní, slyšela jsem to i od jiných introvertů. Být na pódiu je něco úplně jiného než ve velké skupině lidí. Zvlášť když tam člověk předvádí něco, co dobře ovládá. Na pódiu jsem vlastně sama, všechno mám pod kontrolou, svým způsobem i publikum. A jsem tak nějak schovaná za tou flétnou. Jako malá jsem byla vždycky hodně stydlivá, bála jsem se i telefonovat, ale na koncertech jsem byla ve svém živlu. Ráda jsem se předváděla. Ovšem pouze, pokud šlo o hraní. Ještě na konzervatoři jsem měla problém z pódia cokoli říct, i kdyby šlo jen o uvedení názvu skladby.

Dnes už to umíte?

Nějak jsem se to postupně naučila, cvičili jsme to i ve škole, a dnes zvládnu svůj koncert celkem v pohodě uvádět. Byla to ale dost muka. Pomohlo mi taky učení. Učení flétny má tu výhodu, že bývá většinou v módu jeden na jednoho, takže je to takové osobnější. Učila jsem ale jeden rok i hudební výchovu na nižším gymnáziu a to byla pro mě skutečně škola. Byť jsem měla k učitelské profesi vždy respekt, teprve v téhle roli jsem si uvědomila, jak nesmírně náročná je. Měla jsem třídy rozdělené napůl jen po patnácti dětech, ale když přišly poprvé, zdálo se mi, že snad musí být ty skupiny spojené, kolik jich všude bylo. Jako učitelka před třídou ale prostě mluvit musíte, i když jsem jim hodně pouštěla nahrávky a hráli jsme i na zobcové flétny, musela jsem tomu dát nějaký kontext, snažit se je trochu zaujmout, a to asi deset hodin týdně po celý jeden školní rok. Tím jsem se myslím naučila hodně a od té doby už se nebojím.

V bookletu k novému albu píšete, že flétna hovoří hlasem ženské duše. Jak jste vybírala skladby žen skladatelek?

Začala jsem těmi, které jsem už znala, měla jejich skladby v repertoáru, pak jsem se rozhlížela dál a některé autorky přímo oslovila, aby pro mě skladbu napsaly, protože se mi líbil jejich hudební jazyk. Tu spřízněnost cítím ale i v určité duchovní rovině nějakého sesterství, že jsme prostě na jedné lodi. Flétna je mým hlasem, mluvím skrze ni jako člověk, jako umělkyně, jako Jana, jako žena. Je v tom moje síla. Když jejím prostřednictvím mohu nechat mluvit i další ženy, dělá mi to radost.

Studovala jste v Itálii nebo ve Švédsku. Můžete srovnat, jak si stojí skladatelky tam a u nás? Máme co dohánět?

Tradičnější společnosti vidí ženy spíše jako ozdoby umění, váží si jich jako zpěvaček, hereček, půvabných interpretek, na které je hezký pohled na pódiu, ženy zastávají důležitou roli múz inspirujících mužské autory. Role skladatelky je samozřejmě mnohem více intelektuální a do tohoto stereotypu nezapadá. Ve Švédsku bude to přijetí myslím znatelně rovnoprávnější, cítila jsem to tam i jako studentka-interpretka. Větší rovnost se projevovala i v čistě osobní rovině.

Jak?

Hezké třeba bylo, když nám profesor na společném setkání na závěr školního roku připravil u sebe doma večeři. Všechno nachystal sám a nebyl to nějaký exces, bylo to prostě úplně normální. Myslím, že tady je běžnější, že se takové přípravy ujmou „v kuchyni zběhlejší“ studentky nebo manželka pana profesora. Na hodinách flétny pak často říkal: „Zahraj to něžně, jako když zpíváš ukolébavku děťátku.“ Sám je otcem početné rodiny.

Jak je pro ženy skladatelky v tomhle oboru těžké se prosadit?

Hudební profese je obecně náročná především psychicky. Vyžaduje sebevědomí. Když jdete na pódium, nemůžete se bát. Jako skladatelka či interpretka musí člověk stále prezentovat a obhajovat svůj názor. Proto pro ženy, které se sebevědomím často bojují, to může být v tomhle směru ještě o něco náročnější než pro muže. Snadno se taky jejich tvorba smete ze stolu s tím, že je to takové ženské psaní nebo hraní. Ale estetika umění byla až do nedávna tvořena především mužskými autory, ten kánon je vytvořený na základě tvorby jen poloviny lidstva! Prosadit v tom nějakou ženskou perspektivu, ženský pohled, ženské hodnoty jako plnohodnotné k těm mužským je stále obtížné. Svět se ale mění, a tak už se dnes neoceňuje jen rychlost, síla nebo monumentalita, ale i citovost, intuice, empatie či něha, ať už jimi oplývají ženy, nebo muži. V tom vidím velkou naději.

JANA JARKOVSKÁ (1983)

JANA JARKOVSKÁ (1983)

• Sólová flétnistka a komorní hráčka. Natočila dvě CD, která vydal Radioservis, vydavatelství Českého rozhlasu.

• Před dvěma lety to bylo Pidlukepadluke s hudbou Jiřího Temla, letos album Vlastním hlasem – skladby současných českých skladatelek pro sólovou flétnu. Konkrétně jde o díla Sylvie Bodorové, Ivany Loudové, Elišky Cílkové, Terezie Švarcové a Soni Vetché.

• Studovala v Praze, Miláně a Stockholmu, do Milána se vrátila i jako pedagožka, dnes učí na konzervatoři v Teplicích.

• Koncertovala například v Paříži, Bonnu, Vídni, Budapešti, New Yorku nebo Veroně.