Jako obvykle se pletla do toho, do čeho neměla. Jenže navíc v tom jako obvykle měla prsty máma, ta ji za Tomášem poslala.

Sestra se ani nesnažila to skrývat. „Jasně, že jsme se s mámou domluvily, přece se nebudeme dívat na to, jak seš zdeptaná a to vaše chození nikam nevede,“ vysvětlovala mi, když jsem jí vyčítala, proč za ním chodila. „Normálně jsem mu řekla, že je to trapný, že už si o tom každej povídá, ať si tě kouká vzít.“ No tak to jsem si přesně představovala. Můj přítel, se kterým jsem si rozuměla, ale který byl alergický na to, jak se nám moje rodina do všeho plete, dostal poslední ránu, která ho přesvědčila, že tohle nemá zapotřebí. „Proč jsi to udělala?“ brečela jsem sestře v obýváku, a v tom do něho vtrhla máma. Nebylo se co divit, bydlely ve stejném domě jako já a jako celý zbytek rodiny, takže všichni okamžitě věděli o všem, co se děje.

„No ale Maruško, to se na ni nemůžeš zlobit, my se na to nemůžeme dívat, co Tomáš provádí. Sama jsem jí říkala, ať mu řekne, že už mají sousedi plno řečí, že tě nakonec nechá.“ Neměla jsem sílu jim odporovat, jako vždycky, a dneska už vím, že jsem si měla sbalit tašku a odejít za Tomášem. Celý můj život by se odehrával jinak, a ne podle toho, jak máma dirigovala a sestra přihrávala. Tátovi to asi nikdy nevadilo, když jsem si mu párkrát troufla stěžovat, že mi máma do všeho mluví, dozvěděla jsem se pokaždé to samé: „Ale děvčátko moje, myslí to s tebou dobře.“ A švagr? To je chlap, který se pod pantoflem už narodil. Věřila jsem tátovi, že to se mnou všichni myslí dobře. Jenomže nechápali, že „dobře“ je pro každého něco jiného.

Přitom když jsem se s Tomášem seznámila, byli z něj všichni nadšení. Schválili mi ho bez okolků, jen podle nich mohl mít lepší práci. Prodavač! Copak to je práce pro mužského? A ještě v papírnictví, tam se neprodávalo nic důležitého, co by se doma mohlo hodit. „Poslyš, Tomášku, když jsi prodavač, to bys mohl prodávat i někde jinde, ne? Třeba v masně nebo v Mototechně,“ nadhodila máma hned při příštím setkání. „To bych asi po přeškolení mohl, ale když já mám ten sortiment rád. Mně papír prostě voní,“ odpovídal poctivě a myslel, že tím tu záležitost sprovodil ze světa. Ale já dobře viděla, jak máma krčí nos a nesouhlasí. Podle ní se tím papírem o rodinu pořádně nepostará. A taky že jo, sotva se Tomáš odporoučel, hned vyskočila na mě. „Měla bys mu taky říct, ať se přeškolí. Copak pravítko je nějaká vzácnost? Když už je teda jenom prodavač, ať se naučí prodávat něco pořádného, a kdo ví, třeba může skončit i v Tuzexu, vychování na to má!“ Já jsem sice byla spokojená tak, jak to je, ale bylo mi dvacet a dala jsem se lehce ovlivnit. A tak jsem se Tomáše opravdu ptala, proč nechce změnit obor, že by to bylo lepší. „Zlatíčko, já jsem spokojenej. Nevím, co tě to napadlo, ale takhle se mi to líbí.“ Řekla jsem to doma mámě, ale ta se s tím nespokojila a naváděla i tátu, ať na to zavede řeč, až zas bude s Tomášem o samotě. Táta samozřejmě taky poslechl, jak byl zvyklý, a tak mi Tomáš už trošku naštvaně příště řekl, ať doma vyřídím, že nechce, aby do něj ryli. Vyřídila jsem a vysloužila si další nespokojenou přednášku na téma, jak nemyslí na rodinu.

To byl ale jenom začátek. Z kluka, se kterým byla spokojenost, se změnil na materiál k proměně. „Pročpak nejíš tu dršťkovku, vždyť je výborná, ukaž, já ti naleju!“ nedala se zviklat máma. A příště sestra: „Já se ti divím, že ještě nemáš řidičák. To by sis měl udělat a na auto našetřit.“ A táta: „My vám s tím autem pomůžeme, ale ten řidičák si udělej.“ Nejdřív jsem si nevšímala, jak se Tomáš ježí, když mu všichni vykládají, co má dělat. Ale řekl mi to sám. Má mě prý na světě nejradši, ale vážně nechce, aby mu pořád někdo mluvil do života. Až si bude chtít řidičák udělat, udělá si ho. Já to nechápala, byla jsem zvyklá, že mě pořád někdo říká, co je pro mě nejlepší, tak jsem se mu snažila vysvětlit, že to všichni myslí dobře. „Jasně, tomu rozumím, ale fakt to nesnáším, tak jim to prosím tě nějak řekni.“

Když jsem se mámě snažila vysvětlit, že mu pořád nemají radit, když je u nás na návštěvě, hned se rozčílila. Co prý se mu nelíbí, vždyť ho přijali jako vlastního! „Slyšíš to, tatínku! Tak pánovi se nelíbí, když mu řeknu svůj názor. Ale tohle je náš dům a tady si můžeme říkat, co chceme,“ vztekala se a já honem vysvětlovala, že jsem to špatně řekla, že takhle to Tomáš nemyslel. Nějak jsem ji uklidnila, ale samozřejmě příště ve svých radách pokračovala. Už i já jsem začala vnímat, jak je to časté a nepříjemné, ale co s tím, jsem nevěděla. Počítalo se totiž, že stejně jako u našich zůstala v domě bydlet v prvním poschodí moje sestra, tak v přízemí budu bydlet já. Naši měli část domu do zahrady. Když to Tomáš slyšel, nesouhlasil. Seženeme si prý byt, který si zařídíme, jak budeme chtít. Copak mně to nevadilo, ale u nás doma se strhla bouřka.

„Tak on nechce bydlet s náma? A pro koho se to tady zařizovalo?“ Pípala jsem, že bych taky možná chtěla bydlet jinde, ale můj hlas nikdy neměl váhu. A jen co se Tomáš u nás objevil, hned na to máma zavedla řeč. On trval na svém a ona také trvala na svém. „Však se ještě nebereme,“ řekla jsem, jak nejdůrazněji jsem dokázala. V tu chvíli to stačilo, ale hned večer máma začala: „Co to mělo znamenat, že se ještě neberete? Chodíte spolu dva roky, na co chcete čekat? Každý v ulici se mě ptá, kdy už budeme péct svatební koláčky.“

Nevěděla jsem, co jí říct. Bylo mi jasné, že Tomáš se k nám stěhovat nechce a já bych asi měla souhlasit s ním. To jsem ale nedokázala. A tak jsem řekla, že to je přece na něm, kdy mě požádá o ruku. No a výsledek znáte. Když to do měsíce neudělal, poslala máma sestru, aby si s ním promluvila. Rozešel se se mnou. Strašně jsem brečela, ale nebylo to nic platné. Naši nepochopili, co bylo příčinou, a házeli špínu na něj, a já si pár let myslela, že špatný byl opravdu on. Přece se mohl přizpůsobit, když říkal, že mě miluje. Teď už ale vím, že jsem byla slepá. Samozřejmě se našel někdo jiný, koho jsem mohla mít ráda a komu nevadilo, že ho naši komandují. Jsem vdaná celkem šťastně. Ale já bych možná přece jen radši měla svého hrdého Tomáše.