Vidíme se pořád stejně, oblékáme se taky pořád stejně (ne, občasný exces nyní uložený na dně skříně se nepočítá!), malujeme se pořád stejně a až na drobné výstřelky se češeme pořád stejně – protože známe svoje tělo, obličej i vlasy. Mezi třicítkou a padesátkou vyvedeme do světa mladé, uděláme kariéru, vybalancujeme manželství, najdeme si nové nebo si dáváme od vztahového kolotoče chvíli volno. Prostě máme toho dost na práci, a protože naše zdraví nás (zatím) nijak výrazně nebombarduje vzkazy o tom, že zub času již začal hlodat, nepozorujeme se. Rachel je stále stejná. A pak… najednou… uvidíme Jennifer (tedy sebe) v ostrém ranním světle.

Vteřinové srovnávací studie

Jakmile tahle bomba jednou dopadne, začneme zuřivě sledovat, jestli v tom někdo jede s námi, a všimneme si, že i naše kamarádky jaksi již nevypadají stejně a nám to uteklo! Jenom jejich dcery, pokud si potvory stoupnou hned vedle, nám připomenou, že vlasy se hýbaly živěji, prsa výše a boky méně klepavě.

Pak se přistihneme, že se při setkání s dlouholetými známými začínáme nenápadně zaměřovat na vrásky. Rychlý mrk – jo, má to kolem očí. Mrk – a ta víčka! Pohled jakoby stranou – no a ten krk. Nevíte, jestli se radovat, že to je plošné, nebo si začít zoufat, že tohle jste nečekala. Neměl by teď být nějaký oddechový čas? Trochu volna a radosti mezi maturitou nejmladšího dítěte a první operací povislých víček?

Je to sranda a je to jedno

On ten oddechový čas je. Právě teď a není krátký. Jenom si ho nesmíme krátit bědováním nad věcmi, které jednak nezměníme a jednak nejsou zdaleka tak výrazné jako to, co nás teprve čeká. Začít se po padesátce hroutit, že mi šediví hříva, je jen neschopnost představit si své sedmdesátileté já, které už žádnou hřívu nemá. Prohlížet si zblízka hřbety rukou a ostřížím zrakem hledat první pigmentové skvrny je taky hloupost. Ony vylezou i bez přivolávání. A že máme krásné mladé dcery? No ještě aby nebyly – za ty stovky tisíc a probdělých nocí, co jsme do nich narvaly.

V úsměvu mají všechny vrásky svoje opodstatnění a od nejbližší barvy na vlasy vás většinou dělí jen pár set metrů. Neprohlížejte si bimbající kůži na nadloktí – tu už vám nezpevní ani francouzské hole za dvacet let. Najděte si nějakou fotku, na které se Jennifer směje, a berte to jako motivaci. Není to, že si připadáme mladší, vlastně znamení, že věk je fakt jenom číslo? Tak, jak se to říká, a my si myslely, že je to jenom fráze?

Trocha vědy místo botoxu

Na stárnutí všeobecně se zaměřuje hodně výzkumů. Protože žijeme déle a ve stáří trávíme více času. Už několik studií přišlo na to, že dospělí lidé si připadají mladší, než je jejich biologický věk. Projekt Michiganské univerzity přišel se zjištěním, že lidé po čtyřicítce se plošně cítí zhruba o dvacet procent mladší, než je jejich skutečný věk. William Chopik, profesor psychologie, který zkoumal odpovědi zhruba půl milionu účastníků projektu, přišel s úžasným závěrem: „Lidi, kteří říkají, že se cítí mladší, žijí pak většinou déle a jsou zdravější. Řečeno lidově, nechátrají tak snadno.“

Takže věda i Jennifer potvrzují – jste tak mladá, jak se cítíte. A nechátrejte zbytečně!