Narodila se v roce 1925 do bohaté rodiny. Tatínek byl kožešník a Irena jako dítě nestrádala. Rodiče své dceři dovolili vše, takže jí nebránili ani v jejím snu. Nejprve ale vystudovala gymnázium v Ostravě a až po maturitě hrála v letech 1943–1944 v Českém divadle moravskoslezském v Ostravě. V roce 1945 ji přijali na Státní konzervatoř, ale absolvovala na nově vzniklé DAMU (1948). V roce 1949 nastoupila do Realistického divadla a o rok později do Městských divadel pražských, kde vydržela celou svou kariéru.
Svazovala ji krása
Padesátá léta pro ni nebyla zrovna ideální, se svým aristokratickým vzhledem se do mnohých rolí nehodila. V monografii, kterou vydala Městská divadla pražská, později napsal kritik Jindřich Černý, že byla typově omezená krásou. Přesto za svou kariéru sehrála stovky rolí v divadle i ve filmu. Bohužel ale hrála nejčastěji přelétavé, rozkošné či svéhlavé paničky. Přitom klamala tělem, jak potvrdila v životopisném románu o své matce její jediná dcera.
Krása byla jejím prokletím a ona sama z toho byla nešťastná. Spousta lidí si myslela, že jí stačí jen zamrkat a všechno dostane zadarmo. Pravda ale byla jiná. Klidný a šťastný život rozhodně neměla. Sledovala ji StB a snažila se ji přinutit ke spolupráci. Uměla totiž tři světové jazyky. Nikdy to neudělala. Herec Eduard Cupák o ní jednou řekl, že se ničeho nezalekla a nesnášela kompromisy. Dcera o ní v knize napsala, že byla statečná i jinak, hlásila se k přátelům i tehdy, když byli v nemilosti režimu.
Úspěšné "šedesátky"
60. léta patřila k jejím nejúspěšnějším. V Městských divadlech pražských se tehdy hrála nejen světová klasika, ale i moderní hry. Irena nebyla jen krásná, měla i komediální talent a jiskru. Excelovala například ve hrách Zlodějka z města Londýna, zazářila také jako Lady Torrance v Sestupu Orfeově nebo jako Alžběta v Marii Stuartovně. V polovině 60. letech jí bylo čtyřicet a byla na vrcholu. Spolupracovala s rozhlasem, recitovala ve Viole a dabovala.
Pokud jde o film, objevila se v něm už koncem 40. let ve filmu Svědomí (1948), v roce 1954 si zahrála ve slavné pohádce Byl jednou král princeznu Drahomíru. Také hrála ve sci-fi IKARIE XB (1963) a v muzikálu Starci na chmelu (1964), kde představovala středoškolskou profesorku a zřejmě poprvé na sobě měla montérky. O rok později excelovala v satirické komedii Bílá paní, která nakonec skončila kvůli kritice režimu v trezoru.
Neměla štěstí na muže
Pokud jde o osobní život a partnery, neměla to lehké. Poprvé se vdala v 50. letech za scénáristu J.A. Novotného, s nímž měla dceru Kristinu, kterou porodila v roce 1952. Po třech letech manželství skončilo. Od té doby se kolem ní točila spousta mužů, ale nikdy se už nevdala. V roce 1955 se seznámila v Praze s francouzským hercem Gerardem Philipem, kterému dělala tlumočnici. Jestli k něčemu došlo, to ví už zřejmě jen dcera Kristina.
Po jejím boku se objevil i hudebník a spoluzakladatel divadla Semafor Jiří Šlitr, ale pak se zamilovala do režiséra Ladislava Rychmana, který s ní a hercem Josefem Bekem natočil videoklip Dáme si do bytu (první videoklip nejen v Československu, ale i na světě). Ani tento vztah však nevydržel. Jak píše dcera Kristina v životopisné knize o své matce, Irena čekala celý život velkou lásku, ale bohužel si vybírala muže, kteří nebyli stálí.
Po okupaci jen záporné role
Po sovětské okupaci v roce 1968 kariéra Ireny Kačírkové de facto skončila. Nesměla filmovat, a pokud dostala nějakou televizní roli, tak jen zápornou. Jednu takovou dostala i v seriálu Třicet případů majora Zemana. Vzala ji, a jak později řekla, hlavně proto, že mohla nahlas říct, co si o komunistickém režimu myslí. V divadle hrála až do roku 1973, pak už jen paběrkovala.
Přestože vypadala tak, jak vypadala, rozhodně nebyla panička, která jen navštěvuje velkoměstské kavárny. Milovala přírodu a ráda do ní chodila s dcerou, když měla volno. Život ji naučil velké samostatnosti a nesvěřovat se moc s problémy. Byla silná, a to i ve chvílích, kdy se dozvěděla, že je vážně nemocná. V roce 1981 šla na operaci žaludku, po níž se dozvěděla, že má rakovinu. V tu dobu se stala také poprvé babičkou.
Zarputilá až do konce
Nevzdávala se, se zarputilostí sobě vlastní hrála ještě rok před smrtí. Zajímavé je, že v den svých čtyřicátin si smrt předpověděla. Jako silná kuřačka tehdy prohlásila, že zemře na rakovinu. S nemocí a bolestí se prala statečně, cestou na zájezdy ale musela často stát, protože kvůli bolesti nemohla sedět. Později ji vozil na zájezdy manžel dcery. Bohužel rakovina metastázovala do kostí a smrt byla vlastně vysvobozením. Zemřela v říjnu 1985. Epitaf si napsala už několik let před smrtí v jednom rozhovoru. „Herec… je-li zchvácen k smrti, těžce nemocen, je ochoten umřít na jevišti, protože tam je jeho život!“
