Moje dcera bývala chytrá, inteligentní, cílevědomá dívka, premiantka třídy až do posledního ročníku základní školy. Bez sebemenších problémů se dostala na gymnázium. Měla v životě velké plány, chtěla být učitelkou, plánovala procestovat svět. Jenže hned v prvním ročníku se bláznivě zamilovala do o bezmála dvacet let staršího rozvedeného muže. Starší partner jí neuvěřitelně imponoval. Možná absence otce, který od nás odešel, když bylo Karolíně pouhých šest let, zapříčinila, že s ním začala trávit každou volnou chvilku. Skoro jsem ji doma neviděla. Vždy si přišla jen pro pár drobností a zase zmizela k němu. Rok jsem ji neustále naháněla, sledovala a známost jí vymlouvala, ale všechny pokusy byly marné. Moje argumenty, ať si užívá svých vrstevníků, vůbec neslyšela.
Byla jsem zoufalá. Ten chlap mi odlákal moji jedinou holčičku a úplně jí vymyl mozek! A co víc, přivedl ji do jiného stavu. Dceři bylo v té době čerstvých sedmnáct. Když za mnou tenkrát Kája přišla a opatrně mi to oznamovala, cítila jsem, že je v ní malá dušička. Bála se, co jí na to řeknu. No, co vám budu povídat, nebyla jsem ráda. Vždyť měla tolik plánů a celý život před sebou! Místo výčitek jsem ji ale objala a ujistila, že pokud si miminko chce nechat, jsem tu pro ni. Karolíně se viditelně ulevilo a já se radovala, že k sobě opět nacházíme cestu. A kvitovala jsem i její odhodlání dostudovat střední školu, než se prcek narodí.
Za devět měsíců vykoukl na svět rozkošný klučina Ondrášek, z něhož jsem ale k mému nemilému překvapení byla na větvi jen já a Kája. Mirek, jak se ten její jmenuje, na ni kašlal, denně chodil do hospody a domů se pak vracel pozdě v noci značně pod vlivem. Vadilo mu, že Ondra brečí, že se doma povalují různé lahvičky, bryndáky, dudlíky… Navíc se u něj začaly projevovat pedantské sklony. Dcera nikam nesměla, jen na nákup a zpátky, zakazoval jí stýkat se s kamarádkami a nakonec i se mnou. Musely jsme se potkávat tajně. A co víc, v době, kdy on měl v práci noční, ji nutil spát blízko telefonu, protože měl ve zvyku ji kontrolovat. A pokud dcera hovor nepřijala na první zazvonění, bylo zle. Situace se vyhrotila až k fyzickému násilí.
Týrání, udobřování a tak stále dokola
Když jsem svoji holčičku poprvé spatřila s modřinami v obličeji, chtělo se mi brečet. Zatlačila jsem na ni, zda ji Miroslav bije, ale Karolína jen sklopila oči a vymluvila se na svoji nemotornost. S neuměle zamaskovanými podlitinami jsem ji však vídala stále častěji. Pak už se týrání ani nesnažila zapírat, toho svého budižkničemu ale pořád kdovíproč omlouvala. I Mirek měl totiž své světlé chvilky, kdy si uvědomoval, že přestřelil. Káje pak většinou donesl pugét rudých růží, Ondrovi koupil nějakou drahou hračku a jako šťastná spořádaná rodinka společně vyrazili na celodenní výlet. Karolína pak z takového zážitku dokázala čerpat dlouhé týdny a byla ochotná zapomenout na všechno zlé, co jí i synovi Mirek prováděl.
Jenže ono to bylo stále dokola. Bylo tudíž jen otázkou času, kdy dojde opět na facky. Dle vyprávění sousedů u nich doma často zasahovala policie a záchranka – to když už obyvatelé domu nemohli vydržet neustálé hádky, řev a pláč, které se linuly celým panelákem pozdě do noci. Měli italskou domácnost a vnuk v tom celém blázinci vyrůstal. Nejednou jsem Karolínu prosila, ať od toho tyrana odejde, nejednou jsem navrhovala, že si Ondráška vezmu k sobě, aby nemusel zažívat výlevy otce. Kája a především Mirek o tom ale nechtěli ani slyšet.
Ať to stojí, co to stojí
Při vší hrůze, kterou moje dcera ve vztahu s Miroslavem zažívala, se jí podařilo dostudovat a poté, co vnuk nastoupil do školky, si našla i zajímavou práci. Situace u nich doma se ale nelepšila, ba naopak stále gradovala a Karolína začala během let pomalu, ale jistě nacházet útěchu na dně sklenky. A Miroslav? Ten dal od všeho ruce pryč, vinu za to prý nepociťuje a jejímu utápění v alkoholu jen zbaběle přihlíží. Každý den přemýšlím, jak Karolíně pomoct. Chtěla bych ji z jeho spár vytrhnout a dát ji na léčení. Jenže to by musela sama chtít…
Smutné je, že kromě dcery to odnesl i vnuk. Z traumat, která dennodenně zažíval, má poruchu řeči a straní se okolí. Jeho celým světem jsou knihy a věda. Nad rozečtenými stránkami dokáže v koutku sedět celé hodiny. Přesto je to velmi bystrý kluk, který je premiantem třídy a v budoucnu plánuje odjet studovat do zahraničí. Jsem odhodlaná ho v tom jakkoli podpořit. Máme spolu velmi hezký vztah. Už před lety začal sám od sebe více času trávit u mě než doma. A ještě aby ne! Vždyť se tam pořád křičí nebo jsou rodiče naložení v lihu.
Někdy pomýšlím na nejhorší
Je mi celá situace tak strašně líto! Mám pocit osobního selhání. Mrzí mě, že jsem svoji jedinou dceru nedokázala ochránit a že jsem pro ni nevybojovala lepší život. Já se ale nevzdávám. O vnuka se postarám. Zaplatím mu nejlepší školy, psychoterapeuty, logopedy, cokoli. Ať to stojí, co to stojí. Je to šikovný kluk, zvládne to. Bojím se ale o dceru… Strašně se mi vzdálila a moji pomoc odmítá. I po těch letech je stále v nadvládě Mirka. Někdy si tajně představuju, jak by náš život vypadal, kdybych sebrala odvahu toho uzurpátora zabít. Sice bych se odsoudila k pobytu za mřížemi, ale moje jediné dítě, které má stále celý život před sebou, by tak alespoň mělo šanci na normální bytí. Jak tohle dopadne? Jak to celé skončí? A kdy? Už jsem se začala i modlit…
Zdroj: vlasta.cz
