Mlč, teď mluví dospělí. Ne abys o tomhle někde mluvil. Hlavně na sebe neupozorňuj. Nehas, co tě nepálí. Případně – dítě má být vidět a ne slyšet. Hodně z nás to teď v duchu slyší pronášet hlasem našich rodičů nebo prarodičů. Celá jedna generace vyrostla tvarovaná názorem, že dítě, které si o sobě moc myslí, je arogantní spratek a je třeba ho srovnat jako prase cvičku (doslovný citát ne neobvyklý v dobovém školství).

Jak to bylo se sebevědomím

Psycholog a autor populárně naučných publikací Tomáš Novák popisuje ve své knize Jak vychovat sebevědomé dítě postup, jakým procházela výchova u nás. Z poměrně vzdálené c. k. minulosti k nám pořád ještě zasahuje srážení dětského sebevědomí jako součást výchovy. Třeba ve formě důrazu na chyby a ne na to, co se podařilo.

V ostrém kontrastu je takzvaná americká výchova, která chválí i za úplné prkotiny, a na trest nedojde, ani když dítě ničí majetek nebo ubližuje rodičům. „Objektivně lze ale připustit, že sebevědomí Američanů (či Dánů a Švédů, kteří jsou vychováváni obdobně) je mnohem vyšší než zmíněné kvality u občanů Česka. Velmi stručně z toho plyne: Chválit! Raději víc než méně…“ píše Tomáš Novák.

Od konce 19. století se u nás zbožšťovala kázeň a řád. Poslušnost vůči rodičům byla až absurdní – z dnešního pohledu. A potom se to přetavilo v něco, čemu Novák říká iluze rozumu: „Racionálního vyvážení kázně, citu i podřízení se. Alespoň v moderních, vzdělanějších rodinách již není po dítěti požadována ostentativní, svým způsobem slepá poslušnost. Místo drilu by měla nastoupit vědomá kázeň.“

Takže za našeho dětství (tedy dnešních padesátníků a čtyřicátníků) jsme vyrůstali v tom, že rodiče a učitelé vědí všechno líp a my bychom měli být zticha a pozorovat, dokud taky nevyrosteme a nějakým kouzlem do nás někdo nenalije moudrost dospělých.

Co teď s námi

Neměli bychom způsob naší výchovy posílat dál, protože se jednak příliš neosvědčil a taky notně zestárl. Díky nástupu digitálních technologií, který jsme ještě zachytili, ale hlavně jeho rozšíření, které už jenom pozorujeme, nejsme pro své dospívající a dospělé děti taková autorita, abychom na ní mohli stavět.

S negativními dopady své výchovy, pokud o nich víme, bychom měli vědomě bojovat. Ozývat se, když se nám něco nelíbí. Reklamovat, s čím nejsme spokojení. Hájit své názory, ale na základě argumentů. Což bude fuška, protože nás to nikdo nenaučil a třeba Facebook – sociální platforma Husákových dětí – podle toho vypadá. V diskusích najdete hodně dojmologie, všeználkovství a následné hrubosti.

A konečně – měli bychom si doplnit to, co nám v dětství neprošlo. Originalitu. Možnost tvořit naprosto neomezeně to, co chci a co mě naplňuje. Psát, malovat, sochat, stavět, pěstovat. Nosit, co se nám líbí, bez toho, že by nám maminka při náhodném setkání na ulici servala druhou náušnici. Nebo že by nás úča poslala domů umýt modrou barvu z vlasů. Ne náhodou si hodně padesátníků zpětně dopřává tetování, dredy a jiné vychytávky, za které by nám doma vyhrožovali polepšovnou. Takže gratuluji, že jsme to přežili, a titulku tohoto článku navzdory: myslete si o sobě hodně!