„S manželem jsme nikdy žádný románek neprožívali. Poznali jsme se na vysoké a tak nějak jsme si spíš zbyli. Ne že bychom se neměli rádi, respektujeme se, ale nemáme toho moc společného. Pro něj je na prvním místě jeho práce ve výzkumu a koníčky, pro mě vždy byla na prvním místě rodina. Když se nám pár let po svatbě narodila dcera, stala se mým smyslem života ona.“ Během dceřina dětství trávila většinu času Hedvika s dcerou sama, její manžel byl pořád v práci, velmi silný vztah mezi matkou a dcerou se vyvinul přirozeně.

„Zhruba v Terezčiných dvanácti letech najednou přišla změna. Manžel je vášnivý golfista a jednou vzal Terezku s sebou. Já byla naprosto nadšená, tohle se často nestávalo… A Terezce to prý neuvěřitelně šlo, manžel byl nadšený.“ Hedvika si byla vědoma toho, že Terezka svého otce skoro nezná a že jí v jejím životě chybí mužský vzor. Proto byla taky ráda, když měli dcera s otcem najednou něco společného. Ukázalo se, že má Terezka pro golf velké nadání.

Terezka je cílevědomá díky mně!

„Když Terezka vyhrála svůj první turnaj, byla jsem na ni samozřejmě hrdá. Ve skrytu duše mě hlodalo, že právě já jsem s ní trávila v dětství veškerý čas, já jsem ji naučila trpělivosti, já jsem v ní podporovala cílevědomost a pevnou vůli, ale teď plody mého mnohaletého snažení sklízí můj muž, který s námi v jejím dětství skoro nebyl,“ popisuje počátek své frustrace Hedvika. „Na oslavu dceřina prvního úspěchu mě ani nepozvali, bylo to pouze pro Terezku s manželem a jejich golfové kamarády.“

Na druhé, třetí, čtvrté koleji

Když Hedvičin manžel viděl, jak se jejich dceři v golfu daří, začal její potenciál tříbit. Společně trénovali a brzy začali cestovat po celé Evropě. Byli stále více a více spolu a Hedvika se cítila odstrčená. „Samozřejmě že dceři úspěch přeju z celého srdce, ale po tom, jak jsme si byly v jejím dětství blízké, bych očekávala, že i se mnou bude chtít své úspěchy sdílet. To se ale bohužel neděje. Všechno, co se golfu týká, řeší pouze se svým otcem.“

Hedvika si zpočátku myslela, že je to tím, že golfu nerozumí, nezná pravidla a nemůže se tak s dcerou o jejím novém koníčku bavit. „Tak jsem se zapřela, a byť mi golf nic moc neříká, naučila jsem se jeho pravidla, sledovala jsem turnaje v televizi, dokonce jsem si i našetřila na to, abych si golf zkusila alespoň na odpališti. Když jsem se pochlubila Terezce, že jsem si byla golf zkusit, jen protáha obočí a ušklíbla se,“ říká smutně Hedvika.

„Když už jsem pronikla do pravidel golfu, snažila jsem se doma do hovorů o golfu také zapojovat. Manžel mě ale před dcerou jen shazuje, moje komentáře jsou mu k smíchu a dcera ho napodobuje.“ Hedvika se bojí, že je chce manžel s Terezkou pomocí vrcholového sportu, jak tomu oba říkají, úplně rozdělit.

Jsem dobrá jen ke sporáku

„Nic víc než to, že budou mít oba vypráno a navařeno, se ode mě už nečeká. Že je ke mně chladný manžel, na to už jsem si zvykla, ale že se ke mně stejně chová i Terezka, to asi neustojím.“ Hedvika už začíná z celé situace propadat depresím, kterými trpěla na vysoké škole. „Během studia na vysoké škole jsem měla období, kdy jsem se musela léčit antidepresivy. Těžce jsem nesla stres ze zkoušek a podepsalo se to na mém zdraví. Když jsem se rozhodla, že zkusíme s manželem miminko, antidepresiva jsem vysadila a naštěstí jsem to během těhotenství a následného mateřství zvládla i bez nich. Teď se ale bojím, že se o mě deprese zase pokoušejí a já skončím na práškách.“

„Čím dál tím víc jsem přesvědčená, že si s dcerou budu muset o celé situaci vážně promluvit. Možná jí nedochází, jak moc mi ubližuje. Prostě se jen chová jako její otec. I proto se bojím, že mě odbyde, jako je tomu v poslední době vždy. Nebude chápat, co jí říkám. Jsem si jistá, že je to hodná holka, teď se ale zhlédla v otci, který je od přírody chladný a ironický. Strašně se bojím toho, že když se dceři svěřím se svými obavami, bude mě považovat za slabocha a přestane si mě vážit úplně.“

Pohled mediátorky Kateřiny Bělkové

Hedvice bych v každém případě doporučila, aby si s dcerou promluvila. Nejhorší ze všeho jsou nevyřčené obavy. Tento rozhovor by měla Hedvika směřovat do chvíle, kdy bude dcera v klidu, ideálně by spolu měly být o samotě. Měla by jí upřímně popsat své obavy a pocity. V tomto rozhovoru by mělo ze strany Hedviky zaznít určitě i to, že je matka na svou dceru moc hrdá a její úspěchy jí přeje. Také by dceři měla říct, že jí na jejich společném vztahu moc záleží a že si přeje jej i nadále budovat. Může nechat dceru, ať navrhne, jakou aktivitu by mohly dělat společně, která by byla jen jejich. Pokud by chtěla Hedvika zapracovat i na vztahu se svým manželem, doporučila bych stejně upřímný rozhovor i s ním. Někdy se určitých konfrontací bojíme iracionálně nebo ze zvyku, a když tento strach překonáme, zjistíme, že obavy byly zbytečné a druzí situaci vnímají zcela jinak a dochází tak ke zbytečným nedorozuměním.

www.katerinabelkova.cz