Ono, co si budeme povídat, ráno, v poledne, večer, v tramvaji i u oběda mi obvykle jedou hlavou úkoly, povinnosti a termíny, projekty a zadání, takže u prvního Pepíčka vypínám. On ten Pepíček obvykle ani není moc vtipný. Místo smíchu, který čeká, komanduju. Jez! Zhasni! Obuj se! Vyčisti si zuby! Nech tu ségru! Nech ty kočky! Nakrm ty kočky!
Syn to ale se mnou nevzdává a kromě vtipů vymýšlí i vtipné situace, asi je mu jasné, že na maminku to chce silnější kalibr. "Mami, ségra má sukni a tu já jsem nikdy neměl!" Zkrátím to: z yamaha piána v devět večer hraje první volitelné demo instantní hudbu. Holčička v sukýnce a chlapeček v sukýnce baletí, zakopávají o kolejnice postavené napříč obývákem a volají: "Mami, tanči taky!" No, co už, že. Skáčeme pas de deux, dcera křičí padede padede a chechtáme se, až nás bolí břicha. Je čas jít spát. Čistit zuby, čůrat, pyžamka, čtení, zklidnění, všechny ty poučky, ráno se vstává! Tak ne, tak za chvíli. Když nakonec dopadedeujeme do postele, je deset, zuby zůstaly nevyčištěny a děti usínají v sukýnkách. Skoro usínají. Z klučičí postele se po chvíli tiše ozve: "A mami, můžu ti říct vtip?" Tak jo, poslouchám. Fakt. Až do konce. Moc vtipné to není. Ale mám nápad, i když je čtvrt na jedenáct.
Co se stalo netopýrovi?
Googluju vtipy pro děti. Víte, co si řeknou lvi, když na poušti natrefí na předvoj rytířů v brnění? "Sakryš, zase konzervy!" Víte, co se stalo netopýrovi, který jako jediný v řadě visí hlavou nahoru? "Omdlel!" Víte, co říká kapr, který plave v medu?
"Hustý!"
Je to úplně hloupý! Jen tak nadzvedávám obočí, ale smích nikde. Zato syn se chechtá, až málem vzbudí ségru. A mně to dochází. Někde mezi pračkou, myčkou, sporákem a počítačem, mezi termíny a zodpovědností, mezi položkami mého nekonečného "to do listu" jsem ztratila schopnost se smát. Ne proto, že je něco třeskutě vtipné. Smích není neovladatelné nutkání, smích je schopnost, rozhodnutí, vnitřní nastavení.
Zkusím to, jen tak lehce zvednout koutky. Představím si lvy a rytíře. Netopýry a kapry. Kapry v medu, kdo to kdy slyšel? Tiše se zasměju. Pak trochu víc. "Mami, tobě to konečně přišlo vtipný! Najdi další kapry!" Syn vidí, že mě skoro má. Říká jeden kapr druhému: "Věděl bych o večeři, ale má to háček."
Když se začnete smát, i když zrovna nemáte čemu, váš mozek vyplaví hormon radosti. Mozek prd ví, že ten vtip je trapnej, suchej, starej nebo pro děti. Prostě velí: směješ se? Výborně, nepřestávej! Z prvního nesmělého kapřího úsměvu je druhý, o poznání povedenější. Zástup kaprů, krokodýlů, veverek a šneků otřásá ložnicí.
Můj "to do list" to nezkrátí, myčku to nevyklidí, na další den nenavaří. Ale víte co? Když jsem se konečně po jedenácté dostala k povinnostem, šlo mi to mnohem líp od ruky. Přitom kapr v medu, taková pitomost!
Autorka vystudovala sociologii a žurnalistiku na FSS MU. Deset let působila v MFDnes, nejprve jako kulturní redaktorka, později jako reportérka sobotní přílohy Víkend. Je spoluautorkou knihy Kapky na kameni o českých a slovenských rebelkách. Má čtyři děti. Žije v Brně.
Glosa vyšla v aktuálním čísle (32) časopisu Vlasta, který je nyní na stáncích.
Časopis Vlasta, číslo 31