Největší pohoršení přitom plynulo z faktu, že Pavlíně je, no považte, 55 let. „V dobách, kdy mi bylo kolem dvaceti a třiceti, platilo, že čím méně jsem toho měla na sobě, tím více jsem byla populární. Ve svých čtyřiceti letech jsem mohla chodit prakticky nahá a mohli mě za to leda tak pokutovat za veřejné obnažování. V padesáti mi za to ale už nadávají: ‚Oblečte se, babčo. Žadoníte po pozornosti, že? Nejste trochu zoufalá? Jste patetická‘,“ reagovala na komentář fanoušků Pořízková.

Přivádí mě to k otázce, proč někteří lidé startují jako čertík z krabičky, když se svým tělem chlubí žena ve věku, kdy by snad podle nich byla vhodnější nějaká slušivá blůzka či rolák, prostě něco, co je přiměřené věku. Kdo tuto přiměřenost vlastně určuje? Proč se lidé vůbec pohoršují nad tím, že se někdo rozhodne použít svoje vlastní tělo způsobem, jakým chce, třeba tak, že ho vyfotí a vyvěsí na sociální síť? Proč nám nevadí, když tělo ukazují mladé ženy, ale starší ženy už by se měly z estetických důvodů raději schovat? Pavlína Pořízková rozhodně není jedinou ženou, která to „schytává“. Kdykoliv se na Instagramu objeví nějaká aktuální fotka Madonny, pustí se lidé do houfného moralizování: Madonno, je tohle opravdu nutné? Chápeme, že se chceš vyrovnat mladým, ale už by sis to mohla odpustit.

Nikdo vás nenutí

A zatímco Pořízkovou alespoň veřejnost nekritizuje za to, že to přehání s kosmetickými zákroky a nebarví si šediny, u Madonny si všímají toho, že v touze vypadat stále jako démonická sexy diva už vůbec „nevypadá jako ona sama“. Skutečně, člověku přijde, že zpěvačce snad nějaký chirurg musel nějakým speciálním dlátkem zúžit lícní kosti; zdá se, že má přifouklé rty, oči povytažené nahoru a bůhví co ještě.

Ale… no a co? Proč máme pořád takovou starost o to, jak kdo nakládá se svým tělem a jaké fotky dává na Instagram? Nikdo nás nenutí se na ně dívat, nikdo nám nedrží nůž pod krkem, abychom v komentářích radili rozličným dámám, ať se laskavě oblečou a přestanou být vyzývavé, protože ve svém věku by měly nejspíš péct koláče pro charitu, pořídit si nordické hole a štrikovat vnoučatům svetry.

Kdysi jsem narazila na článek, obsahující rady, které by si měly vzít k srdci ženy po padesátce. Dozvěděla jsem se, že ženy v této věkové kategorii by měly ideálně volit černé sako, bílou košili, elegantní kalhoty s puky, pouzdrovou či plisovanou sukni, černé šaty, lodičky a trenčkot (tedy, zdá se, článek ve skutečnosti radil ženám, jak se vhodně obléct na pohřeb). Problematické jsou podle dotyčného stylisty také topy s ramínky, kraťasy a krátké sukně. Jako čert kříži by se pak padesátnice měly vyvarovat růžové barvy, která z nich zaručeně udělá „cukrovou vatu“. Stylista naopak doporučil béžovou, šedou, khaki a černou… Ach, ano, to je ono! Šedá a béžová, barevný ideál všech, kteří vědí, co je pro ženy po padesátce nejlepší. Hlavně zapadnout, splynout s okolím, být nenápadná jako myška, a hlavně – nikoho nepohoršovat.

Takže jsem se právě rozhodla, že až mi bude padesát, koupím si růžovou minisukni a ukážu se v ní celému světu.

Iva Hadj Moussa

Iva Hadj Moussa

Textařka v reklamní agentuře a autorka knih Hlavně na to nemysli a Šalina do stanice touha. Kreslí vtipy, píše scénáře (večerníček Nejmenší slon na světě, seriál Šéfová, ve kterém i hraje). Pochází z jihočeských Božetic, deset let strávila v Brně, kde vystudovala psychologii. Žije v Praze, miluje black metal a zlaté retrívry.