„Mami, ten pták jedl prasečí šušně…“ „Hmmm.“ „Mami, co jsem ti říkal o tom hmmm!?“ „Promiň.“

Podobný dialog se v posledním týdnu mezi mnou a mým sedmiletým synem odehrál snad třicetkrát. Třicetkrát denně. Jsme spolu totiž už 23. den v karanténě kvůli pozitivitě nejdříve mé, pak jeho. Zbytek rodiny naštěstí pustili po prvním kole v separaci a negativním testu z původně desetidenní dovolené domů.

Dny se srovnaly do stereotypních řádků jako vysázené brambory. Jsou nerozeznatelné jak jedna mandelinka od druhé. Dopoledne každý u svého počítače – já práce, on hry, pak společná škola, oběd, napuštění bazénku, tvoření, přeprání prádla, společné hry a konečně pohádka. Jen můj čas, kdy můžu na hodinu zmizet, smýt pot i únavu v moři a dobít baterky. Já už totiž na rozdíl od syna můžu ven.

Dnes je oceán nezvykle klidný, připomíná nekonečný bazén. Pod hladinou bez jediné vlnky se honí hejna pestrobarevných ryb. Nechávám se nést vodou, čerpám energii, přemítám o probíhajícím dni. A říkám si, že musím být víc vnímavá. Tak, jako jsem se snažila být v prvních dnech naší společné izolace.

Jo se neříká

Už žádné hmmm! Používám ho automaticky a nevědomky. Na správné i nesprávné řešení matematické úlohy i na komentář ke čvachtajícím žabkám, které prý prdí motýlky na duze. Kapacita na celodenní konverzaci o Minecraftu, Angry Birds & spol. došla, potřebovala bych už nutně mluvit s někým, komu je víc než sedm, a není to hotelový poslíček. Ale je to omluva? Nesmím přece synův dětský svět pouštět jedním uchem tam a druhým ven. Kolikrát už mi takhle unikla geniální průpovídka jeho nezatíženého mozečku? Vždyť ho učím to samé, za co staršímu synovi už léta spílám. A sice, že mi na všechny prosby, stesky i domluvy řekne „jo“ a jde si stejně po svém. To mám za to!

Vracím se s velkým odhodláním. Chlapečkovi ještě běží pohádka. Jsem nabita energií a zároveň využívám vzácné chvíle, kdy mohu psát, aniž bych byla rušena, a tak tiše sedám k počítači a rozepisuji tuhle glosu. Chvilka klidu, než se dítě začne nudit a bude se mnou chtít lovit z provizorního bazénku ryby postavené z lega nebo hrát „badminton“ s nafukovacím balonkem a rozstřihnutou plastovou krabičkou od jídla. Vrtačka odvedle jede, já se nechávám unášet myšlenkami, prsty kloužou po klávesnici a slova na monitoru naskakují jak vykopané brambory do kbelíku.

„Mami, téhle kytce budu říkat Špindíra...“ „Hmmm.“ „Mami, poslouchej mě! Co jsem ti o tom hmmm říkal?!“

EVA VYCHODILOVÁ, vystudovala

EVA VYCHODILOVÁ, vystudovala žurnalistiku, mediální a mezinárodní studia na Karlově univerzitě v Praze. Jako novinářka a editorka spolupracovala s řadou tištěných a internetových médií, nyní pracuje pro neziskový sektor. Ve volném čase se věnuje psaní beletrie, vydala několik pohádek a novelu Nora. S manželem Ondřejem má tři děti.

Článek vyšel v časopise Vlasta č. 13 z 24. 3. 2021.