Omezení nemá nikdo rád. Jasně, nic nového pod sluncem. Nikdo nechce slevovat ze svých zvyků, pohodlíčka a osobních práv a svobod. Proč taky? Žijeme přece ve svobodné zemi, ne? Zvolání typu „omezuj mě“ můžeme slýchat maximálně přes tenké zdivo od masochistického souseda okolo půlnoci. Ale my? My se teda rozhodně omezovat nenecháme.

Jenže teď je celý svět už skoro rok jako na trenažéru měřícím, kolik omezení lidstvo vydrží. Každý stát jako by dostal trochu jiné noty, jak s lidmi nakládat, a zkouší, mění nařízení, utahuje šrouby a pak je zase včas povoluje, aby se lidi nevzbouřili příliš. Prostě aby se za krátký čas vyzkoušelo naprosto vše a prozkoumalo se každičké naše nervové zakončení.

Kde jsou noty?

U nás v Kocourkově, teda v Česku, asi dostala politická reprezentace noty poštou. Nejenže přišly s velkým zpožděním, ale byly také v roztrhané obálce celé přeházené, některé stránky se cestou poztrácely, jiné si politici špatně přeložili, vyložili, a tak si je domysleli, aby se zdálo, že vědí, co dělají, a hlavně, že neustále pracují: Základ je nepolevovat a nenechat národ zjistit, že nevíme kudy kam. Musíme jim pěkně zavařit mozky, aby nezaznamenali, že každou neděli vytahujeme řešení z klobouku trapnomagika Čaulida.

Najednou jsme nesměli nikam. Sedli jsme si tedy na pohovku a – jako v pohádce: jestli jsme neumřeli, sedíme tam dodnes. Některé děti nebyly skoro rok ve škole, což je fakt katastrofa, protože jestli si myslíte, že se z Minecraftu naučí vyjmenovaná slova a zlomky, tak bohužel… Byl to šok. Nejen proto, že člověk měl možnost zblízka a v plné palbě nahlédnout, co vlastně žije, jaké má vztahy, ale taky nic nesměl. Teda, abych nelhala, konečně mohl poskládat černobílé puzzle s pěti tisíci dílky, které našly dosud uplatnění maximálně tak v eldéenkách. Lidé hledali pocit svobody. Skoupili chaty a jako za socíku přesunuli své životy do lůna přírody.

Já sama jsem taky hledala únik z toho pocitu nesvobody. Jenže kde ho hledat? Člověk byl najednou odříznutý od ostatních, takže si ani nemohl svobodně zanadávat v hospodě. Všechny psychologické poučky radí, hledej svobodu sám v sobě. Tyjo, ale jak se hledá svoboda, když lidi nevědí, jestli budou mít další měsíc na nájem.

In chůze veritas

Poté co jsem zavrhla hledání úniku a východiska na dně lahve vína, jsem začala hledat náhradní naplnění svých dní. Vytáhla jsem starý tenisky a začala zase chodit. Celé dny, kamkoli v okolí, desítky kilometrů za den, které mě pozitivně zfetovaly do šťastné únavy, kdy člověk zapomene na okolní svět a má zdánlivý pocit svobody. Není to na dlouho, ale už na tom jedu rok a funguje to spolehlivěji než víno. In chůze veritas.

Omezení jsou tu stále a dennodenní frustraci nenapomáhá, že jsou nesystémová a chaotická. Jako by je trapnomagik Čaulid vážně tahal z klobouku. Jasně, vše je také ovlivněno lobbistickými skupinami. Díky tomu jsem pochopila, kdo je tu moudřejší a evolučně schopnější než člověk. Kdo po nás převezme nadvládu nad světem. Taky jste to celé prohlédli? Jistě, je to naprosto do očí bijící. Pro koho je vše otevřené, jako by se nechumelilo? Kdo se může jít nechat ostříhat, naondulovat, opečovat, nechat upravit manikúru a hlavně, kdo může jít po deváté hodině večer beztrestně ven? Ano, jsou to pudlové. Pudlí lobby si zařídila bezkonkurenční a výsostné postavení nade všemi. Jak se říká, silnější pes šustí. Z toho mi vychází, že to nebude dlouho trvat a pudlové ovládnou zemi. LIDI, POZOR, SDÍLEJTE TO, NEŽ TO SMAŽOU!!!!!!

ADÉLA ELBEL

Zpěvačka, performerka, textařka, herečka, komička a překladatelka. Byla členkou dua Čokovoko. Jako komička vystupuje např. na Prima Comedy Central, v show Na stojáka nebo v brněnské stand-up comedy show NaMikrofon.