S číslem na hrudi se herec hrdě zapojil do charitativního závodu Běh pro Paměť národa, kde svůj výkon symbolicky věnoval všem rodinám, kterým komunismus zničil vztahy. „Autoritativní režimy zasévají do společnosti strach, aby ji mohly ovládat. A často využívají strachu o ty nejbližší. To mi přijde vůbec nejodpornější. Úplně rozumím tomu, že spousta lidí, možná většina, se strachu podvolila, protože měli děti, matky, otce, strýce. Báli se o ně, možná že se za to někteří i vinili. Anebo se nepodvolili, odolali, a třeba zničili životy sobě i svým nejbližším… Pro mě to nejsou srabi, ale hrdinové,“ vysvětlil svůj běžecký záměr Neužil. Společně s dalšími běžci si na akci připomněl také odbojářku Hanu Truncovou, generály Sedláčka a Fajta, Jozefa Gabčíka, Jana Kubiše či Miladu Horákovou. A nezapomnělo se ani na obránce Ukrajiny a jejich příbuzné.

Výtěžek ze startovného putoval na rozsáhlou veřejně přístupnou databázi Paměť národa, jejímž hlavním úkolem je natáčení příběhů 20. století a vzdělávání. Jedná se o jeden z největších archivů vzpomínek na světě, ve které lze najít přes 10 000 svědectví válečných veteránů, přeživších holocaustu, odbojářů nebo disidentů.

Sportoval odjakživa, běh nesnášel

Pohyb byl součástí hercova života od dětství. Tenis, fotbal… Nic z toho mu nebylo cizí. Vytrvalostní sporty však těžce odmítal. „Pocházím z vesnice, kde jsme hráli s klukama na ulici všemožné míčové hry, v zimě jsme chodili bruslit na rybník. Byl jsem takovým dítětem ulice,“ zavzpomínal Neužil, který začal závodně sportovat až na gymnáziu. „Hrál jsem tenis a hokejbal,“ prozradil. Ovšem samotný běh mu nic neříkal. „Nesnášel jsem ho. Nikdy jsem neuběhl víc než tisícovku na dráze,“ přiznal. Vše se změnilo až s oceňovaným filmem Zátopek. „Na natáčení jsem si při trénincích sáhl na absolutní dno. Chtěl jsem do toho skočit ostře, někdy jsem se málem pozvracel. Trenér Honza Pernica mě musel brzdit,“ zavzpomínal na objevování lásky k vytrvalosti Václav, který prý filmem dospěl.

Běhání ostatně herec propadl i díky přátelské běžecké komunitě, do které měl možnost proniknout a která ho naprosto fascinovala. V běžeckého fanatika se ale neproměnil. „Nestal se ze mě člověk, který si musí jít zaběhat před prací, aby byl v pohodě. Běhám jen, když se mi chce, a bez jakýchkoliv cílů. Jdu si spíš zahrát badminton a běh mám jako doplňkový sport,“ vysvětlil. Účast v charitativním závodě vnímal jako příležitost připomenout si minulost, na kterou nelze zapomínat.

Zdroj: postbellum.cz, behpropametnaroda.cz