Koncem roku jste měl v Praze výstavu svých obrazů a další připravujete na jaro. Jak jste se k malování dostal?
Docela dlouho jsem po něm toužil, ale nikdy se neobjevil ten správný impulz, něco, co by mě nakoplo a donutilo začít. Byla to víc póza než potřeba. Až přišel červen 2020 a já navštívil jednu vernisáž. Hned druhý den jsem vzal štětec do ruky a maloval dva týdny v kuse. Začátky byly nevalné, vůbec jsem nevěděl, jak s barvami pracovat, jak je používat, jak vlastně fungují. První výtvory byly temné, jako bych se bál barev, což se po čase podařilo zlomit a momentálně jsem barevný až moc. No a jednoho dne jsem sebral odvahu a pustil se do prvního portrétu.
Vytvořil jste i portrét Václava Havla, od jehož odchodu uplynulo v prosinci deset let. Proč jste si vybral právě jeho?
Uvažoval jsem o Masarykovi, Husovi, Krylovi nebo Žižkovi, ale nakonec zvítězil Havel. Jednak proto, že jsem se s ním jednou setkal, a hlavně proto, že si ho nesmírně vážím. Myslím, že nám všem chybí… Přiznám se, že namalovat jeho portrét mi dlouho nešlo. Nebyl to on. Nebyla to ta přesná esence jeho jiskry, humoru, moudrosti. „Tati, ty ho máš tak rád, že ti to nejde. Moc se bojíš, že to zkazíš.“ Touto větou mi pomohla naše milovaná dcera Anička a já portrét pana prezidenta na čas odložil do kouta. Asi za tři měsíce jsem šel kolem něj, vzal ho do ateliéru na stojan a za další měsíc bylo Oko Václava Havla na světě.
To je velmi zajímavé pojmenování. Jak jste na něj přišel?
Ten název souvisí s tím, jak to celé vznikalo. Když jsem se zaměřil na Havlovy oči, tak jsem trochu bojoval. Jedno mi šlo naprosto bez problémů, ale to druhé kapku drhlo. Tak dlouho jsem ho špachtlí odstraňoval a znovu zkoušel namalovat, až jsem v jednu chvíli uviděl ten trojúhelník. A v něm oko. Obtáhl jsem ho zlatou, modrou a červenou a bylo hotovo. Oko Václava Havla je Boží oko. No a pak další měsíc vznikalo všechno to kolem –symboly, znaky, šifry, Tibet, Masaryk, Žižka, Kryl, svatováclavský chorál a tak dále. Prostě všechno, co se mi honilo hlavou v souvislosti s panem Havlem a naší zemí.
Kde váš výtvor skončil? Nechal jste si ho, nebo někomu věnoval?
Původně jsem plánoval, že ho dám do aukce a výtěžek poputuje na konto nadace manželů Havlových, ale paní Dagmar mě potěšila – když jsem jí obraz veřejně předával, prohlásila, že se jí tak moc líbí, že si ho nechá. Přiznám se, že jsem se v tu chvíli dmul pýchou a zároveň mě to dojalo. Vždyť ona byla panu prezidentovi nejblíž a dokonale ho znala…
Jaký vztah máte vůbec ke svým obrazům? Nemáte problém se s nimi rozloučit, když jste do nich investoval tolik času a energie?
Pamatuju si, že když jsem připravoval svou první výstavu, tak jsem to velmi intenzivně prožíval. Už jen rozvěsit obrazy po místnosti a pak je na noc opustit mě bolelo… Dneska už jsem otrlejší – když se moje dílo někomu líbí natolik, že si ho chce koupit, tak sice zamáčknu slzu, ale jinak jsem rád. Jen ať jde do světa a dělá radost. Malování vnímám jako zábavu. Vnitřně mě obohacuje a jsem z něj nadšený. A pokud mi kromě pozitivních emocí přinese i nějaké peníze, je to příjemný bonus navíc.
Dalo by se říct, že patříte mezi malující herce, ale vy jste svou profesi na několik let opustil. Co se stalo?
To je jednoduché – postihnul mě jasný syndrom vyhoření. Divadlo byl můj sen, který jsem měl navíc zakódovaný v genech, protože pocházím z herecké rodiny. Dědeček, otec, strýc, teta, bratr i sestřenice, kolem mě samí herci, takže bylo jasné, že nemůžu dělat nic jiného. Ani jsem po ničem jiném netoužil. Vystudoval jsem brněnskou JAMU, hrál v divadlech v Olomouci, Ostravě či Brně a pak přešel do Prahy, kde jsem vystřídal několik scén a nakonec zakotvil ve Švandově divadle. Své profesi jsem se věnoval naplno a s vervou, což mě časem dohnalo. Nadšení vystřídala apatie a herectví mi přestalo dávat smysl. Přestalo mě bavit, což se samozřejmě odrazilo na mém chování.
Jak přesně se to projevovalo?
Byl jsem protivný, vzteklý, štval kolegy i divadelní ředitele a nejvíc sám sebe! A nabíralo to grády, až mi jednou „hráblo“ – cestou na zkoušku jsem vzal do ruky telefon a zavolal kamarádovi Danielovi, který staví zahrady, jestli by mě nezaměstnal. Pak jsem dorazil do divadla a místo zkoušení oznámil, že okamžitě končím a jdu k lopatě.
Jaké byly reakce vašeho okolí?
Různé. Dan se třeba smál, protože si myslel, že si dělám legraci. Někdo byl v šoku, další si klepal na čelo. Ale našli se i lidi, a těch bylo celkem hodně, kteří mi fandili. Pochopili, že jsem se dostal do bodu nula. A naštěstí to pochopila i moje manželka Zuzka, i když měla ze začátku strach, jestli tenhle můj radikální řez pro nás nebude destruktivní. Přece jenom jsem živil rodinu. Ale rychle se ukázalo, že žádný důvod k obavám neexistuje. Normálně jsem se začlenil do pracovního procesu a život běžel dál.
Co všechno jste těch pět let dělal?
Naučil jsem se pracovat s bagrem, nakladačem, kamionem a od pondělí do pátku stavěl zahrady. Měl jsem pevnou pracovní dobu a domů přicházel s čistou hlavou. A taky jsem poznal spoustu nových, zajímavých lidí… Možná to bude znít zvláštně, ale byla to pro mě vlastně taková dovolená, během které jsem se uklidnil, odpočinul si. Ze všech svých uměleckých aktivit jsem si nechal jen moderování televizního hobby magazínu Polopatě, jinak ze mě byl chlap s lopatou. Dělník, který maká rukama.
Žádný divadelní absťák se nedostavil?
Takový, který by mě donutil vrátit se k divadlu, nepřišel. Ale proběhl malý náznak – když jsem jednou bagroval, zazvonil mi telefon a v něm se ozval režisér Martin Čičvák s nabídkou na roli v pražském Činoherním klubu. To mi zvedlo hladinu adrenalinu, protože šlo o jednu z mých vysněných scén, ale nakonec se ukázalo, že se termínově nepotkáme – časy zkoušek se mi křížily s natáčením. Ve finále se mi ulevilo, protože moje touha po Činoheráku byla opravdu pouze teoretická, prakticky jsem si to neuměl představit, což trvá dodnes.
Filmovou či televizní kameru ale neodmítáte. Jste třeba jednou z tváří oblíbeného televizního seriálu Ulice…
A jsem jí moc rád. Tvůrci Ulice se mi ozvali v době, kdy jsem byl na takovou nabídku vnitřně připravený. Natáčet televizní seriál je něco úplně jiného než zkoušet divadlo. Není to tak úmorné, stresující a náročné na emoce, prostě naskočíte do rozjetého vlaku, kde má každý své jasné místo, a už to jede… Nevadí mi ani brzké ranní nástupy – často se začíná točit už v sedm, což pro mě znamená vstávání v pět ráno. Ale stojí to za to. Musím říct, že mě můj Vítek Klíma a všechno, co se kolem něho a jeho rodiny děje, baví.
A jak se cítíte v hobby magazínu Polopatě, který Česká televize vysílá už osm let?
Baví mě čím dál víc. Jednak potkávám neuvěřitelné lidi – třeba už zmiňovaného Daniela Purgerta, který mi dal možnost přestat být hercem a stát se stavitelem, bagristou či zedníkem. A jednak jsem se naučil spoustu užitečných věcí a rozšířil si obzory. S rodinou bydlíme na vesnici, v domě se zahradou, takže všechny televizní rady a doporučení posléze zkouším u sebe doma. A je jedno, jestli se jedná o práci se dřevem, pokládání střechy nebo o vaření sirupů či sušení bylinek. Srdcem i duší jsem kutil a odjakživa rád pracuju rukama, což je opět genetická záležitost – oba moji dědečkové byli manuálně zruční. Jeden měl dokonce skvěle vybavenou dílnu, kde jsem se od malička učil pracovat s různým nářadím.
Pokud vím, nejdůležitějším mužem vašeho dětství byl dědeček Emil. Jaký byl a co vás naučil?
Dědeček Emil byl velký člověk, velká osobnost. Ve své práci špička v oboru. Až soudruh Husák se rozhodl jinak a děda šel k vysoké peci. A potom jsem se narodil já. A děda Emil mě miloval i s babičkou Maruškou. Stejně jako děda Vladimír s jeho babičkou Maruškou. Ale děda Emil se mnou dýchal. Když jeho veliká ruka vzala do dlaně tu mou, věděl jsem, že je všechno, jak má být. On věděl všechno o lese, o hvězdách, o zvířatech, o natírání zábradlí, o zahrádce na chatě na Rusavě, o ranní vaječině v kastrůlku, co ho mám teď na památku. Věděl zkrátka úplně všechno. Dal mi lásku, dobro, moudrost. „Filípku, až tady jednou nebudu, dělej všechno tak, jako bych se na tebe díval.“ A já stále věřím, že sem tam se děda nedíval. A pokud ano, budu se mu pak muset dodatečně za spoustu věcí omluvit… Ale všechno to ostatní, co je ve mně dobré a co se mi povedlo, je on.
Když už jsme u těch genů – co po vás podědila vaše dcera Anna, které je šestnáct let?
S pýchou říkám, že herecký talent, na kterém ale svůj život stavět nehodlá, což mě těší snad ještě víc. Nikdy jsem jí hraní nezakazoval, jen ji upozorňoval na fakta. Aby věděla, že to je těžké a neobyčejně závislé povolání, ve kterém nefungují žádná objektivní měřítka. S každou novou příležitostí člověk začíná zase pěkně od začátku a pořád musí někomu něco dokazovat. Anička to ale rychle pochopila sama a paradoxně v momentě, kdy se naplno ukázalo, jak moc je talentovaná – režisérka Alice Nellis ji totiž obsadila do role mladé Alžběty v představení Audience u královny, které se s obrovským úspěchem hraje v pražském Stavovském divadle. Je v něm fantastická a každým gestem dokazuje, že má velké nadání, ale věnovat se chce jiným věcem. Herectví je pro ni spíš něco jako koníček. Nejvíc ji to podle jejích slov baví v maskérně, kde se odjakživa probírá všechno možné.
Před pár týdny začal nový rok. Schválně, dal jste si nějaké předsevzetí?
Kdepak, takovými věcmi se netrápím. Když chci něco ve svém životě změnit, řídím se svým pocitem, a ne kalendářem. Musím říct, že v tuhle chvíli jsem spokojený. Věřím svojí intuici a žiju podle svého.
A prozradíte, do jakého obrazu jste momentálně ponořený? Jaké téma vás zaujalo?
Krásná otázka, děkuji za ni. Bude se jmenovat „Zapomenutý“ a bude na něm Karel Kryl.
FILIP ČAPKA (47)
FILIP ČAPKA (47)
- Rodák z Ostravy vystudoval brněnskou JAMU a poté nastoupil do olomouckého divadla. Prošel i scénami v Brně a Ostravě a nakonec zakotvil v Praze.
- Za roli Buči v muzikálu Cikáni jdou do nebe, který uvádělo Divadlo Bez zábradlí, získal v roce 2004 Cenu Thálie.
- Několik let byl členem Švandova divadla, kde zazářil např. v inscenacích Misantrop, Biomanželka nebo Mein Kampf. Ve hře Možná, že odcházíme si zahrál po boku svého otce Jiřího.
- Viděli jste ho ve filmech Mamas & Papas, Román pro muže nebo Gangsterka a v seriálech Ulice, Cesty domů, Kukačky či Dokonalý svět.
- Už řadu let moderuje televizní hobby magazín Polopatě, který vysílá Česká televize.
- Je ženatý a má dceru.
