Kde se její touha po domečku vzala? „Je to jasné, pochází z mého dětství, do pěti let jsem totiž vyrůstala u dědy a babi na vesnici, protože mamka mě měla za svobodna a přes týden bydlela jinde. Nijak jsem tím netrpěla, protože se kolem mě prarodiče točili a splnili mi každé přání. Děda kutil odněkud přivezl a zrekonstruoval dětský kolotoč, záviděly mi ho všechny děti. Babička mi na šlapacím stroji šila princeznovské šaty. Měli jsme psa, kočky, králíky, já běhala svobodně za branku k nedalekému rybníku nebo do lesa, říkalo se mu Borek, protože v něm rostly jenom borovice. Dveře z předsíně na dvorek byly od jara do zimy pořád otevřené, já ven lezla i oknem. Milovala jsem zahrádku před domem, kde rostly jahody a kytičky, i tu velkou užitkovou za stodolou, kde jsem s dědou sázela ředkvičky. Doteď nás vidím, jak s pomocí prkna a provázků vytváříme dokonalé řádky. A chodit tam a sledovat, jak se ze země klubou první lístečky, a pak hledat v řádku ředkvičky, které už jsou dost baculaté… Miluju je dodnes.“
V paneláku nejsem nespokojená, ale dům je dům
Zážitky z dětství v domku má Eva hluboko v paměti i srdci. „Do školy už jsem chodila ve městě, kam jsem se odstěhovala s maminkou. Do garsonky. Sídliště bylo tehdy malé, vlastně jen šest paneláků obklopených rodinnými domky, celkem fajn. A zůstala jsem na něm i po svatbě, v třípokojáku jsme vychovali tři děti a teď v něm hostíme i vnoučata,“ prozrazuje žena a je vidět, že je na sídlišti spokojená. „Náš byt má pěknou světlou kuchyň a balkon, máme i každý své soukromí, když si s manželem trochu jdeme na nervy. A není problém, když se proměníme v hlídací prarodiče s noclehem.“ Když děti vyletěly z hnízda, Eva přemýšlela o tom, že by bylo fajn přestěhovat se do domku. „Ale než jsme se rozhoupali, ceny bydlení vyskákaly hrozně vysoko. Nechtělo se nám škudlit a děsit se, že nebudeme mít na hypotéku. A tak jsem sen o domku se zahrádkou zavřela do šuplíku.“
Smutný odchod
Loni se stala zvláštní věc. Začala smutně. „Covid mi ukradl tetu Lídu. Vlastně to nebyla moje pravá teta, ale nejlepší kamarádka mojí mamky. Odmala se mnou trávila spoustu času, vlastně mi nahrazovala tátu, pro maminku jsem byla vytoužené dítě, a když to s mým otcem nevyšlo, jiného partnera nehledala. Vlastně si našla muže, až když mi bylo sedmnáct. Teta Lída nakonec vlastní rodinu neměla, tak jsem jí zase nahrazovala dceru. Prožívala se mnou randění, maturitu, odvolání, když mě napoprvé nevzali na vysokou. Potom promoci, svatbu, tetou byla i mým dětem. Když jí zdravíčko donutilo uchýlit se z domku, kde celý život bydlela, do domova důchodců, pravidelně jsme za ní s mamkou chodily. Jenže pandemie nám návštěvy překazila, teta začala chřadnout. Odešla ve spánku.“
Manžel se brání zuby nehty
Evu vůbec nenapadlo, že jí teta nechala něco na památku. Natož že by to mohl být krásný dům, který po celý život vylepšovala. „Má novou střechu, koupelnu. Hezkou zahrádku, dokonce s ovocnými stromky. Teta mi napsala dopis, že by byla šťastná, kdybych v domku bydlela.“ Eva by si splnila sen ráda. Ale objevil se problém. Manželovi se z pohodlí městského bytu nechce. „Je o deset let starší, užívá si klidný důchod a zřejmě se děsí, že bude muset kolem domu dělat nějakou údržbu. Taky říká, že kdyby se něco stalo, je to daleko do města, my už totiž neřídíme ani nemáme auto. Dokonce už jsme se kvůli tomu pohádali, řekl mi, že jsem sobecká. Dovolává se souhlasu dětí, ale ty se nechtějí přiklonit ani na jednu stranu. Pro ně je pohodlné mít nás na hlídání po ruce, ale o mém snu bydlet na vesnici vědí a rády by mi splnění dopřály, když už to tak spadlo z nebe. Byla jsem se v domku podívat a cítila jsem se tam moc hezky. Manžel se mnou jet odmítl. Nechci ho do stěhování tlačit, ale myslím si, že by se tam taky cítil příjemně. Ale někdy mě napadne, jestli opravdu nejsem sobecká a nebylo by lepší domek prodat. Vzdát se toho snu, když jsem bez něj vydržela skoro celý život.“
Pohled odborníka: Mediátorka Ing. Kateřina Bělková, Škola mediace
Pohled odborníka: Mediátorka Ing. Kateřina Bělková, Škola mediace
Děkuji za váš dopis a důvěru, se kterou se na mě obracíte. Píšete, že je vaším dlouholetým snem mít domek se zahrádkou a žít na vesnici. Před nedávnem se vám díky dědictví tento sen přiblížil, nicméně v jeho uskutečnění stojí manželova nechuť se do domku stěhovat. Pro nalezení dohody je velice důležitá komunikace, proto by situaci určitě pomohlo, kdybyste se s manželem pokusila promluvit v takovém duchu, aby necítil, že je do něčeho tlačen. Naopak, chcete ho pochopit, proto potřebujete vědět, co se opravdu skrývá za tím, proč se raději kloní k variantě, že by se měl domek prodat. Pokud budete znát pravé příčiny, můžete podle nich zkusit navrhnout řešení, která by byla přijatelná pro vás oba. I pro vás samotnou je důležité, abyste si ujasnila, co je pro vás nejdůležitější – je to život na vesnici, možnost pěstovat si vlastní zeleninu, mít své místo v přírodě? Na základě odpovědí na tyto otázky pak při společném dialogu můžete situaci nahlédnou z úplně nové perspektivy a třeba naleznete řešení, která vás doteď nenapadla. Přeji, abyste našli takové řešení, které bude vyhovující pro vás oba.
Kontakt: www.katerinabelkova.cz
