Tak se na to podívej,“ řekl mi tehdy bratr, protože k stáru konečně pochopil, že je lepší si s někým o svém trápení nebo štěstí promluvit než být na všechno sám. Seděli jsme v kuchyni, já četla onen nečekaný list a dlouze si prohlížela mladíka, který se přihlásil se zvláštním příběhem. Věřila jsem, že je to pravda, už od chvíle, kdy jsem se na fotku podívala poprvé. Ta linie brady, to obočí, husté vlasy, na které aby si člověk při stříhání vzal spíš mašinku na ovce. Však jsem je dobře znala od bratra, jako starší sestra jsem ho stříhala odmala. Tenhle mladý muž je měl stejné, to bylo poznat i na obrázku. Ale hlavně jsem viděla ty oči. Laskavé, měkké, ale pošetilé.

„Co chceš dělat?“ ptala jsem se bratra, ale on mlčel. Na to jsem byla taky zvyklá, trvalo mu vždycky dlouho, než si rozmyslel, co chce říct, vždycky jsem už málem vyskočila z kůže, než se rozhodl, že něco vypustí z pusy. Ale věděla jsem taky, že nesnáší, když se ho někdo na něco ptá, vždycky se pak zatvrdí a mlčí. V tom s ním byla potíž odjakživa a nejspíš to byl jeden z důvodů, proč zůstal nakonec sám. Měl přítelkyně, všechny moc milé, ale žádná to nakonec nevydržela a odešla za někým míň komplikovaným. I tentokrát pořád mlčel a já se znovu začetla do řádků dopisu. „Dlouho jsem se rozmýšlel, jestli se Vám mám ozvat, ale jsem vždycky pro řešení, když je někde nějaká záhada. Moje babička už bohužel zemřela, té se na to zeptat nemůžu, ale máma říká, že byste to mohl být Vy. Ani jí babička neřekla nikdy nic přesného, ale podle všeho byste mohl být její otec. A tak Vám posílám moje telefonní číslo a byl bych rád, kdybyste se ozval. Za mámu mluvit nemůžu ani jí nechci nic vnucovat, ale Vás bych opravdu rád poznal.“

Dneska už existuje pořad Pošta pro tebe, kde by odesílateli dopisu pomohli dědu vypátrat, ale tohle bylo ještě před tím, než se začal vysílat. Ale najít mého bratra nebylo nijak těžké, platila totiž pořád stejná adresa, jakou měl od narození. Já se přestěhovala, ale on zůstal v domě, který nám zbyl po rodičích. Bydlel tam sám jak poustevník, sice chtěl mít přítelkyni, ale vím, jaká je to povaha, takže jsem se nedivila, že je na stará kolena sám. A najednou vytáhne tenhle dopis. „A ty víš, kdo by to měl být? Musí to být padesát let.“

„Padesát pět,“ odpověděl bratr a konečně se pustil do rozumné řeči. „Jmenovala se Zuzana, jak tady ten kluk píše. Bylo nám dvacet oběma a chodili jsme spolu rok. Já pak ale byl na Slovensku, a když jsem se vrátil, byla pryč.“ Tak takhle můj bratr popisuje svoji lásku, abyste věděli. Výslechem, u kterého se šklebil a kroutil, jako bych ho mučila, jsem z něj nakonec dostala celý ten příběh. Se Zuzanou se seznámil v autobusu, jezdili pracovat do města. Měl ji opravdu rád a přemýšlel o tom, že by si ji vzal. Ona měla ráda jeho, takže na svatbu nečekali a začali spolu spát. Ale nebydleli spolu, vždycky jen využívali příležitosti, když byl u jeho nebo jejích rodičů volný byt. Ono sehnat tehdy bydlení nebylo nic lehkého. A pak dostal můj bratr nabídku od podniku jet pracovat na tři roky na Slovensko. „Já jí to říkal,“ tvrdil mi po těch pětapadesáti letech. To jsem si uměla představit, jak jí to říkal. Prostě jí jednoho dne oznámil, že „zítra přece jede na to Slovensko“, a pak se hrozně divil, že Zuzana ječí, proč jí o tom nic neřekl. Sama jsem to s ním zažila tisíckrát. A tak odjel, celý naštvaný, co to má za hysterku. Přijel na místo a ani ho nenapadlo, že by jí měl napsat. Znám svého bratra. Chudák holka si myslela, že se na ni vykašlal. „To není pravda, určitě jsem jí posílal pohled,“ bránil se brácha a já si říkala: Svatá prostoto, copak za takových okolností se posílá pohled? No ale to nemá žádný smysl mu vysvětlovat. Takže bratr byl na Slovensku a žil v domnění, že Zuzana se tady tři roky nějak přece zabaví, než on se vrátí, a ona zatím chudák zjistila, že je těhotná.

„Proč mi nedala nic vědět?“ nechápal bratr a já se mu snažila vysvětlit, že se asi Zuzka nechtěla doprošovat o lásku u někoho, kdo jí dával najevo tak minimální zájem. „Přece kdybych věděl, že je těhotná, hned bych se vrátil, vždyť nejsem žádná sketa. Ani mi neříct, že mám dítě, to je přece sprostý,“ rozčiloval se. Ale já věděla, že se zlobí především na sebe, že to je další věc, kterou se ženami ve svém životě pokazil. Že mu tehdy vůbec nedošlo, že se nemůže jen tak sebrat a bez domluvy odjet, když má vážnou známost, že lidé kolem něj mají taky nějaké představy a city. Až teď, ve stáří, to začal vnímat a bylo to pro něj velice bolestné. Vždyť já sama jako jeho sestra jsem s ním dokázala promluvit jen občas, jinak se zavíral sám do sebe. Je to hodný člověk, vždycky se našla nějaká žena, která to z něj vycítila, ale po pár letech každá zjistila, že jeho uzavřenost je moc silná na to, aby se s ním dalo jako s partnerem žít. Tehdy to asi Zuzana cítila zvlášť silně, a tak se rozhodla udělat těžký krok: odstěhovala se k příbuzným a zakázala rodičům, aby bratrovi prozradili, kde je. Oni by to třeba i udělali, kdyby se nějak zvlášť zajímal, jenže on se ani nezajímal. „To jsem se měl někam chodit doprošovat, když mi přestaly od ní chodit dopisy? Myslel jsem si, že se na mě vykašlala,“ vysvětloval mi, proč se na dívku, se kterou měl rok vztah, víc nevyptával.

Měla jsem mu říkat, že je vůl? Myslím, že to ví sám. Zuzana už umřela, ale dceři řekla pravdu a ta se rozhodla říct vše i vnukovi. A vnuk se chce s dědou setkat, takže je potřeba zachránit aspoň přítomnost, když minulost se zachránit nedá. „Tak mu snad odepíšeš, ne?“ navrhla jsem. Ale rovnou jsem radši vzala papír a začala psát. „Já se o to postarám,“ protestoval, ale to by bylo na pět let. „Píšu, že budeš moc rád, když se zastaví, a ať s sebou vezme všechny fotky, co najde, a připíšu mu telefonní číslo. Jak půjdu odsud, hodím to do schránky,“ oznámila jsem mu přes jeho mračení.

A vnouček se opravdu ukázal. Báječný člověk. Ono se nedá hned dělat, že jste někoho nejmilejší dědeček, když jste se v životě neviděli, ale snad v životě jsem neviděla bratra tak šťastného jak ten den, co se setkali. Příště pak už Vojta, tak se jmenuje, přijel i s mámou. Nevím, co si s bratrem říkali, nebyla jsem u toho, ale snad aspoň pochopila, že kdyby věděl, že existuje, měl by ji ze srdce rád. Že je prostě jenom takový samotářský vůl. A protože Vojta má už dvě děti, je z dědy najednou i praděda. V životě neměl v baráku tolik lidí, jako když přijedou „mladí“.


ZDROJ: časopis Vlasta

Související články