Druhou Janou Brejchovou se tedy nestala, zato se jí ale podařilo něco asi ještě lepšího, divadlo jí hned při prvním seznámení přivedlo do cesty i našeho tatínka. Ochotnický soubor, do kterého patřila, se skládal, jak už to v takových případech bývá, z každého, koho se podařilo přemluvit. Takže v něm hrál učitel ze střední školy, který to celé inicioval, a potom postupně různorodá sbírka místních obyvatel. Pan holič, který do padesátého roku míval vlastní oficínu, ale teď už pracoval ve státním kadeřnictví. Zůstala v něm ovšem ta prvorepubliková úslužnost a noblesa, takže hrával buď sluhy nějakých lordů, nebo ty lordy samotné. Měl ale smůlu, protože lordi se logicky vyskytovali hlavně v anglických hrách a ty nebyly zrovna vítané.

Naštěstí v šedesátých letech, kdy se tento příběh odehrál, na nějakou dobu nastalo společenské uvolnění, a i pan holič si tak mohl zahrát figury podle libosti. Další oporou souboru byla mladá hezká knihovnice, která ovšem měla na herečku jednu zásadní chybu: byla nesmírně plachá. K nim se přiřadil třeba pan hospodský a jeho žena, kteří měli ochotnické hraní v rodokmenu už tři generace, paní z pošty nebo zahradník, který měl autorské ambice. Neustále jim navrhoval hry, které sám napsal, a učitel stál před dilematem: použít hru tohoto neznámého autora, na kterou nejspíš nikdo nepřijde ani při premiéře, nebo hrát nějakou klasiku, která by se mohla dočkat aspoň dvou třech opakování?

Právě v téhle chvíli nastupuje do příběhu moje maminka. Učitel ji znal ze školy a hlavně znal její hlasitou mluvu ze školní chodby a bouřlivou povahu. Naléhavě potřeboval do souboru ještě někoho jiného mladého než slečnu knihovnici, a tak mamince nabídl, aby s nimi hrála. „Proč ne,“ souhlasila hned, protože byla povaha smělá a zvídavá a zkoušela každou výzvu. Učitel vymyslel, že by to chtělo nějakou veselohru, ale protože chtěl zároveň své spoluobčany vzdělávat, vzpomněl si na Shakespeara. Přemýšlel, co by se mohlo líbit, a skončil u Zkrocení zlé ženy. „Když to zkrátím na polovinu a upravím text, aby tomu bylo líp rozumět, bude to to pravé,“ rozhodl se a měl pravdu. Pro hlavní roli Kateřiny, té zlé ženy, si vybral moji maminku, nikoho jiného tam koneckonců ani na výběr neměl. Její sestru Biancu sehraje slečna knihovnice, ale kdo bude hrát Petruchia, který má svou ženu zkrotit? To byla otázka k vyřešení.

Učitel si lámal hlavu, ale náhoda mu pomohla. Do atletického oddílu nastoupil nový trenér. Jakmile ho uviděl, jak v teplákovce s hvězdou huláká na své svěřence, zdálo se mu, že by mohl Petruchia taky moc dobře zahrát. „Promiňte, pane učiteli, ale to není nic pro mě, kdepak já se někde předvádět na jevišti,“ namítal, ale marně. A tak se potkali, moje maminka a můj táta, ale žádné vřelé setkání to nebylo. Moje máma do té doby tu hru neznala a věřím, že když si ji poprvé četla, musela při těch pasážích, kdy je Kateřina pokorná a poslušná vůči svému muži, zatínat zuby. Ale zas jednou slíbila, že bude hrát. Bylo jasné, že jí text nepůjde přes pusu, ale bude se snažit. Ovšem když začali opravdu zkoušet na jevišti, měla pořád nějaké připomínky, až si učitel zoufal. „Ale tohle by přece žádná holka neřekla,“ namítala v jednom kuse a on jí musel připomínat, že to Shakespeare napsal v šestnáctém století. Potože stále něco podotýkala, učitel si ji ve škole zavolal, promluvil jí do duše a musela slíbit, že si svoje komentáře nechá pro sebe. Ale nastal čas naučit se i Kateřinin závěrečný monolog, a ten se jí tedy krutě nelíbil. Pan učitel to tušil, a tak si na to zkoušení tehdy pozval jen ji a Petruchia, tedy trenéra.

„Tvůj manžel je tvůj pán, tvůj život, hlídač, tvá hlava, mocnář tvůj. On o tebe i tvůj chléb má péči, dře se na moři i na zemi; on v bouřích probdí noc a v mrazu den, když doma ležíš ty v teple a bezpečí,“ měla říct a to se jí opravdu nelíbilo. „Nemůžete to nějak přepsat? To je přece úplná hloupost,“ vztekala se. „Vždyť to dávno není pravda, že muž ženu živí. Nebo tady tohle: ‚Co poddaný je dlužen knížeti, to žena svému choti dlužna jest?‘ To přece nemůžu říkat. Copak jsem se zbláznila? Prý ‚Spíš ruce klaďte muži pod nohy. Když můj choť velí, dokážu to nyní: zde ruka moje, ať jej šťastna činí!‘ To přece nemyslíte vážně!“

Učitel byl nešťastný a trenér mlčel jako zařezaný. Vypadalo to, že hrát se nebude. Ale pak trenér promluvil a povídá něco v tomhle smyslu: „Já si myslím, že má Kateřina pravdu. To je přece nesmysl se takhle před někým pokořovat. Nemohl byste to vážně nějak upravit? Aspoň na nějakou přijatelnou míru, aby to teda zůstal Shakespeare?“

A tak se tedy stalo a nakonec v našem městě mělo Zkrocení zlé ženy úplně jiné finále než po celém světě. Kdo ví, třeba by o verzi našeho učitele projevilo zájem i víc souborů. Napsal tam totiž Kateřině tenhle text: „Já nebudu se přít ni hádat, když zbytečné to jest, jen kvůli maličkostem, co tak denně plynou. Když moudře rozhodne muž můj, já souhlas svůj dám též. A když pak spolu půjdem životem, já ruku podám ti, když padat budeš, a jako já tobě, tak i ty mně.“ No řekněte sami, není to pěknější? A do dnešní doby se to hodí líp.

A tehdy, po té separátní zkoušce, poprvé doprovodil pan trenér slečnu domů. Předtím ho to už napadlo, ale odvahu si dodal až teď, zároveň s tím, jak ji podpořil v těch protestech proti Shakespearovu textu. Od té doby už spolu nejenom celý život hráli divadlo, ale taky měli čtyři děti. A vždycky se rádi dívali na staré fotky z toho podivuhodně upraveného představení.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články