S manželem žijí ve velkém třígeneračním domě po rodičích. Vždycky tam vládl jistý chaos. V přízemí žili Ditini rodiče, oni v prostředním bytě a samostatný byt ve třetím poschodí byl a zůstal nevyužitý. Žádné z dětí u nich nezůstalo a rodiče už jsou také po smrti.
„Vždycky mi záleželo na tom, aby naše rodina fungovala napříč generacemi. S Petrem máme tři děti, nejstarší Kamilu a dvojčata Petra a Pavla. Dokonce máme štěstí i na snachy, obě jsou skvělé. Dohromady máme pět vnoučat. Jediná Kamča nemá život podle našich představ, povedl se jí snad jen syn, Lukáš, kterého jsme vždycky patřičně rozmazlovali, přeci jen jde o prvního vnuka,“ směje se Dita.
„Samozřejmě máme Kamilu rádi, ale je to s ní těžké. Často mění práci, protože jí nic není dost dobré. Co se chlapů týče, to je jedna tragédie za druhou. Jedinou výhodou je byt, který jí dal otec Lukáše, aby měl pokoj od alimentů. Vnuk Lukáš ničím netrpí a už v pubertě se o sebe uměl sám postarat, chodil na brigády, vařil si sám jídlo, a protože je to vášnivý sportovec, byl furt někde pryč. Někdy jezdil na kole, jindy zase lezl po horách, skákal na lyžích nebo do vody, prostě vždy vyváděl něco akčního a člověk mu to nemohl rozmluvit,“ říká Dita.
Šance na přežití byly mizivé
„Na Lukáše jsme byli patřičně hrdí. Školu zvládal, i když na úkor sportování nebyl zrovna premiantem třídy, stejně se dostal na vysokou. Jeden večer, kdy se vracel z hor se dvěma kamarády, se mu stal osudným. Auto mělo nehodu, všichni kluci byli vážně zranění. Lukáš dopadl nejhůř, lékaři mu nedávali příliš velké naděje na přežití, ale byl opravdu silný a skončil na vozíku. Všem se nám ulevilo, ale v tu chvíli teprve začal těžký boj, náročný hlavně na psychiku. Celá rodina Lukáše podporovala, navštěvovali jsme ho jak v nemocnici, tak v rehabilitačním centru, ale bylo hrozné vidět ho v takovém stavu. Kamila za ním také neustále chodila, opravdu mu byla oporou,“ vypráví Dita.
O to víc prarodiče překvapila, když se začal řešit Lukášův návrat domů. „Kamila nám rovnou řekla, že náš dům má bezbariérový přístup, a proto očekává, že si Lukáše vezmeme k sobě. Přístup opravdu má, zřizovali jsme ho kvůli starým rodičům, tak jsme s rozhodnutím souhlasili. Na radostné propuštění Lukáše jsme se všichni moc těšili, vše bylo připraveno a nachystáno.“
Lukáš měl k dispozici celý spodní byt a Kamile rodiče přichystali byt vrchní, aby měl každý svůj klid. Během oslavy Lukyho návratu, kde se sešla celá rodina, nastal nepříjemný okamžik. „S Kamilou jsme se asi nepochopili, řekla nám, že ona se k nám nevrátí, ať se postaráme pouze o Lukáše, že je to pro ni náročné a takto dál nemůže. Strašně jsem se s ní pohádala, vždyť Lukáš se o sebe může starat skoro sám, nepotřebuje žádnou stoprocentní péči, ale alespoň zpočátku by u sebe měl mít své nejbližší, návrat do života nebude mít zrovna lehký,“ zvedá Dita oči v sloup.
Toho dne se po Kamile slehla zem
Po vyhrocené debatě si Kamila sbalila kabelku, celá uslzená se rozloučila se zbytkem rodiny a odešla. Ostatní zůstali stát a nevěřícně koukali, nikdo nepochopil, co se stalo. „Od té doby nám naše dcera nezvedla telefon, nikomu z rodiny. Samozřejmě jsme rádi, že je Lukáš u nás a můžeme mu pomoci alespoň s úklidem i občasným nákupem, ale je opravdu soběstačný a skoro nás nevyužívá. Dochází k nám ošetřovatelka i psycholog, toho teď potřebuje nejvíc. Umíte si představit, jak musí být mladému klukovi, který utrpí takový úraz, nemůže dělat nic z toho, co má tak rád, a ještě ho opustí vlastní máma? Ať to bylo pro Kamilu jakkoli náročné, toto si Lukáš rozhodně nezasloužil a já bych svou dceru velmi ráda viděla už kvůli tomu, abych jí pořádně nafackovala,“ zakončuje smutný příběh obětavá babička.
Pohled psychoterapeuta: Mgr. Gabriela Skružná
Pohled psychoterapeuta: Mgr. Gabriela Skružná
Paní Dita se zlobí na svou dceru, která se straní rodiny od té doby, co byl její syn propuštěn z nemocnice po závažném úrazu. Sama pisatelka popisuje, že v nejtěžším období byla matka svému synovi velkou oporou, ale i pro ni bylo hrozné vidět vnuka v takovém stavu. Nyní je mladý muž z nejhoršího venku a je téměř soběstačný. Jeho matka ale situaci nezvládá a nechala ho v domě prarodičů.
Hněv babičky i jednání matky jsou poměrně srozumitelné. Často se stává, že člověk v zátěžové situaci (a tou bezesporu doba, kdy byl chlapec v nemocnici, byla) vydá své síly až na samou hranici, leckdy i za ni. Když pak tlak poleví (syn již není ohrožen na životě, je téměř schopný se o sebe sám postarat), dojde ke kolapsu psychickému nebo i fyzickému. Můžeme si to představit tak, že matka ze všech svých sil podporovala syna, aby se uzdravil. V tomto vypětí jí nezbývaly síly k tomu, aby o situaci a jejích důsledcích víc přemýšlela. Nyní je situace stabilizovaná a ona má prostor pro to, aby si plně uvědomila hrůzu, kterou prošla. A v tuto chvíli nemá kapacitu na to, aby čelila realitě postižení svého dítěte. Potřebuje od všeho tak říkajíc utéct, aby byla schopná znovu nastartovat svůj život.
Babička možná dávkovala své síly, možná v moudrosti svých zkušeností o generaci staršího člověka cítila, že je třeba se silami hospodařit, aby mohla být oporou i do budoucna. Je vcelku pochopitelné, že nerozumí chování své dcery a zlobí se na ni, vždyť sama jistě prožívala vnukovo zranění neméně bolestně. Pro mladého muže je velmi dobře, že obě ženy s ním prožily situaci odlišně. Matka mu dala víc, než jí síly dovolovaly, a babička je mu velkou oporou i nyní.
Matka možná po čase najde sílu, aby se znovu vrátila do rodiny. Pomoct by jí v tom mohlo pochopení pro její jednání nebo alespoň menší míra odsouzení.
Kontakt: www.psychoporadna.eu
