Roman byl první vážný vztah poté, co jsem dodělala vysokou školu. Seznámili jsme se v baru, když jsem šla s kámoškou zapít magisterský titul na VŠE. Byl zázrak, že jsem se na školu dostala a hlavně ji dokončila, protože se ukázalo, že mám poruchu učení. Nejen dyslexii, o které jsem věděla už na gymnáziu, ale také dyskalkulii, takže ve spojení obou poruch pomaleji čtu a hůř mi jdou obyčejné kupecké počty. Jenže naši se rozvedli, táta je inženýr, a když jsem zůstala sama s mámou, měla pocit, že když nevystuduju vysokou, bude to vypadat jako její chyba.
Bez mámy jsem byla úplně mimo
Na základce se se mnou učila a už na gymplu jsem měla známky vydřené. Pamatuju si, jak jsem v pokojíčku studovala dlouho do noci, když jsem zhasla lampičku, v protějším paneláku na sídlišti nesvítilo ani jedno okno. Ale po mámě asi mám píli, udělala jsem slušně maturitu a dostala se i na vysokou školu. Vybraly jsme ekonomku, že si pak najdu nějakou pěknou práci v kanceláři. Nejhorší byl první ročník, chtěla jsem to vzdát, ale protože jsem bydlela na kolejích, brala bych to jako důkaz, že bez mámy jsem úplně neschopná, tak jsem zabrala a prolezla do dalšího semestru, pak do druháku, ani nevím jak, byly tu státnice a zmíněná oslava.
Osamocena na baru, najednou se objevil
Během studia mi na studentské pařby moc času nezbývalo, takže mě trendy bar v centru oslnil, stejně jako modrooký chlap, který se na mě z druhého konce baru nápadně usmíval. Když mě pak pozval na panáka, ukázalo se, že je starší, než se zdálo. Bylo mu 40, ale mně to imponovalo, po randění se spolužáky mě to přitahovalo. I to, že mě hned netahal do postele. Po půl roce jsem se k němu nastěhovala. Našel mi i práci.
Ponižování ze strany manžela nabíralo na intenzitě
Byla jsem hodně zamilovaná a dávala to najevo. V podstatě jsem byla dokonalá manželka a vynalézavá milenka. Jenže to stačilo jen pár měsíců. Ukázalo se, že Roman má taky psychickou poruchu, posedlost pořádkem, diagnóza zní obsedantně-kompulzivní porucha. Začalo to tím, že po mně všechno předělával. Pak mě nutil, abych to předělávala sama, a stál nade mnou jako dráb. Křičel na mě, že jsem neschopná. Psal mi dlouhé seznamy toho, co mám dělat, a chtěl, ať mu večer čtu, co jsem splnila. Se čtením mám problém, a tak se mi začal posmívat. Nakonec mě ponižoval i v ložnici. Po půl roce jsem se odstěhovala a skončila v psychologické poradně. Bylo to málo, nakonec jsem musela začít brát antidepresiva.
Přes užívání antidepresiv se nepřenesl
Nejdřív jsem si myslela, že se časem dám do kupy a berličku pilulek na lepší náladu nebudu potřebovat, ale tak nějak do mého života patřily. Dlouho jsem byla sama. Chlapů jsem se bála. Jak poznám, že si nevyberu dalšího, který mě bude psychicky týrat? Nebo co když narazím na někoho, kdo mě bude přímo mlátit? Třeba mám na takové typy skrytý magnet… Máma už nade mnou lámala hůl, že se nedočká vnoučat. Nakonec jsem podlehla vytrvalému kolegovi. Po dvouletém chození s Mirkem jsme začali plánovat rodinu a já mu přiznala, že beru antidepresiva. Chtěli jsme děti, nevěděla jsem, jestli je to bezpečné, když užívám léky, a přišlo mi nutné to probrat. Doteď vidím, jak zbledl, když jsem mu to řekla. Bylo jasné, že se přes to nepřenese.
Mám tedy raději lhát?
Já sama sice o antidepresivech nikomu nevyprávím, ale neberu to jako žádné tabu. Myslela jsem si, že už v moderní době, kdy má psychické problémy spousta lidí, to není tak neobvyklé. Jenže asi je něco jiného, když se k depresím nebo strachům přizná nějaká slavná osobnost v televizi a když se na vás podezřelé tabletky vysypou ze skříňky u přítelkyně v koupelně. Takže jsem zase single. Můj ex se se mnou rozešel. Řekl, že to není kvůli antidepresivům, ale kvůli tomu, že jsem je zatajila. Do dalšího vztahu se asi nepohrnu.
Názor odborníka: Mgr. Kristýna Jurošková, Online psychologická poradna MOJRA
Názor odborníka: Mgr. Kristýna Jurošková, Online psychologická poradna MOJRA
Milá Dagmar,
z vašeho příběhu dokážu soudit, že jste velká bojovnice. Vystudovala jste gymnázium a později i vysokou školu přes všechny okolnosti, které vám život a genetika daly do vínku. Později jste bojovala ve vztahu s Romanem, který vás ponižoval a dával vám seznamy toho, co máte udělat. Zde bych ráda dodala, že ačkoli život s OCD není lehký, nikomu neomlouvá psychické týrání svého partnera, protože se mi zdá, že přesně tím jste si procházela. Řekla jste si o pomoc odborníků – ať už pobytem na psychiatrickém oddělení, či braním prášků, a to vidím osobně také jako znak vaší síly. Deprese je nemoc. Stejně jako dostanete antibiotika na zánět plic nebo prášky na úpravu krevního tlaku, když vám není dobře, tak na depresi dostanete antidepresiva.
Po vztahu s Romanem jste podlehla kolegovi Mirkovi a začala s ním žít. Když došlo na založení rodiny, správně jste odtušila, že by s antidepresivy mohl být problém, protože některá nejsou pro plod vhodná. Mirek vás však po tomto zjištění opustil, prý proto, že jste mu to neřekla. V poslední větě píšete, že se do dalšího vztahu nepohrnete, a to vidím jako správný krok. Dejte si čas na uzdravení srdce, dejte si čas na truchlení pro zaniklý vztah. Můžete se zaměřit více na sebe a na to, co vám dělá radost, ať už je to cokoli. Přemýšlím nad tím, že by pro vás mohlo být přínosné k antidepresivům přidat terapii, abyste proces uzdravování urychlila.
V dalším vztahu bych vám přála natolik bezpečný prostor, abyste neměla důvod antidepresiva tajit či o nich příteli neříct. Jsou to přece jen prášky jako každé jiné…
Kontakt: www.mojra.cz
