Může k horšímu stavu mysli a duše přispět i fakt, že jsme se dva roky potýkali s covidem a najednou je tady další ohrožení. Lze to vůbec porovnat?
Myslím, že to můžeme porovnat. Covid se dá bezesporu považovat za určité trauma, obtížné období, a pokud po něm následuje další obtížné, traumatické období, tak se to prostě násobí.
Co by měl člověk dělat, aby v něm nenarůstala přílišná úzkost z války v nedaleké zemi?
Rozhodně pracovat s fakty. Ta jsou jednoduchá – člověk by si měl říkat, že v naší zemi je zatím stále bezpečno a že jsou tady osoby, instituce, politici, armáda a jiné složky, které se situaci věnují. Navíc z pozice běžného člověka ani nemáme možnost zásadních rozhodnutí, nemůžeme stav věcí výrazně ovlivnit. Zároveň to ale každý musí v sobě nějak uchopit.
Jak uchopit?
Nebát se udělat si na tu věc vlastní názor. Je ale třeba vyhýbat se přehlcení a extrémním pólům. Já osobně věřím, že na Ukrajině i v Rusku žijí lidé, kteří válku nechtějí. Vyhnula bych se proto přehlcováním informacemi. Zapnout si stokrát denně zprávy nebo otevřít zpravodajství v počítači a stále hledat, co je nového, není dobré.
Je tedy lepší vyčlenit si v rámci dne určité chvíle, kdy dění sledovat?
Přesně tak. A především nezapomínat sám na sebe, na svoje běžné starosti a činnosti. Být k sobě a svému okolí laskavější. Víc myslet na věci, které mám rád. Udělat si na ně čas. Ať jsou to chvíle s blízkými, které mám rád a s nimiž se běžně nestíhám tolik vidět. Dělat, co mě baví, a čerpat tak z toho, co mě těší. Velice důležité je také o tom mluvit, nebo mlčet, ale rozhodně nedělat, že se nic neděje, a pokud to tak cítím, tak na to nezůstávat sám.
Jak pomoci blízkému člověku, jehož se situace viditelně psychicky dotýká? Je ochromený a nevidí smysl v jakékoli činnosti.
Určitě není na škodu vyhledat odbornou pomoc. Může se to týkat jakékoli věkové kategorie, dětí i dospělých.
Na ochromení a úzkosti může mít vliv – a často to tak bývá – i dřívější trauma: například strach z covidu nebo třeba paralýza z jaderného útoku. Je dobré se obrátit na někoho, kdo s tímto stavem dokáže pracovat. Kdo sleduje, že se jeho blízký trápí, mu může pomoci třeba tím, že ho k odborníkovi doprovodí nebo mu sežene kontakt. Ono totiž samo o sobě to nepřejde, tyto stavy mají spíše tendenci gradovat.
Lze se úzkostných stavů zcela zbavit, nebo je k ním pak člověk náchylnější v budoucnu?
V době internetu je pomoc mnohem dostupnější. Platí však, že je třeba vypátrat, odkud úzkost pramení, naučit se s ní pracovat a nějak to přijmout. Úzkostná ataka je velmi nepříjemná, člověk ztrácí nadhled, objektivní hodnocení toho, co se děje. Může mít strach, že se zblázní, že umře a nevnímá, že to je psychická záležitost. Důležitá je zkušenost, vědomí, že to dokáže zvládnout, že to je reakce těla, takový vykřičník, který mu ukazuje, že se něco děje, že něco není v pořádku. Úzkostné stavy, pokud se podchytí a pracuje se s nimi, tak je to věc, kterou lze relativně dobře zvládnout, třeba i za přispění krátkodobé medikace.
Jiní lidé fungují, přesto na ně v určitých chvílích dění doléhá. Mají třeba vztek nebo chtějí plakat. Je lepší dát svým emocím volný průchod?
Emoce k životu patří, ovlivňují všechny životní situace a objeví-li se něco takto těžkého, neuchopitelného, tak nemá smysl potlačovat pláč, smutek, obavy. Chcete-li plakat, plačte. Nicméně i v těchto stavech si musíme uvědomovat, že ano, teď je to těžké, tak pláču, ale musím fungovat jako máma, jako školák nebo jako zaměstnanec. Nesmím zapomínat na běžný život. Víte, je to velký kontrast k relativnímu pocitu bezpečí, k tomu, že žijeme v demokratickém státě. Pro mnoho lidí znamená současné dění nepředstavitelný náraz, otřesení. Každý je jiný a každý má jinou strategii, jak se s tím vypořádat.
Jak například?
Někdo chce třeba pomáhat, udělat sbírku, poslat někam peníze, být užitečný. Jinému může pomoci soustředit se naopak sám na sebe, to je velmi individuální. Někdo například maluje s dětmi vlajky a vyvěšuje je do oken v rámci podpory a solidarity. Další jde na demonstraci. Zkrátka každý situaci uchopuje podle svého.
Liší se to otřesení podle věku? Mnozí si pamatují rok 1968, další – jako já – zase pobíhání v pláštěnkách s pytlíky na rukou a nohou při cvičení proti jadernému útoku USA...
Určitě. Výrazně se to liší podle generací. Jednak historie naší země je s Ruskem, potažmo se SSSR spojena a ty emoce tam prostě budou jiné a možná, že u některých pak mohou být i obavy z dopadu výrazně větší. Znovu bych se nebála zmínit, že kde trauma bylo, tam se to s podobným traumatem násobí.
Jak se zvýšil počet klientů za poslední dva roky?
Proměnil se. U nás na Moravě se počet klientů zvýšil i po tornádu na Břeclavsku a Hodonínsku. Především se ale proměnila problematika. Méně evidujeme rodinné problémy, konflikty. Co ale vidíme dobře, to je enormní nárůst – až o 50 procent – problematiky úzkostných a depresivních stavů, sebepoškozování a sebevražedných témat ve věkové kategorii 15 až 26 let.
Myslíte, že to souvisí s pandemií a dlouhodobou izolací?
Ano a jsou na to i výzkumy, které mluví jasně o tom, že mnoho studentů a dospívajících zůstalo bez sociálního kontaktu. Nebyla škola, zrušily se kroužky, děti se vyčlenily se sociálního kontaktu, formálního i neformálního, a zůstaly samy. Navíc tam byla veliká nejistota. Nevěděly, jestli půjdou do školy, nebo ne. Pak začaly karantény, zase se vše odkládalo. Vnímáme velkou ztrátu motivace, energie, smyslu, proč něco dělat a do něčeho investovat.
Nemůže je naopak tohle dění znovu semknout? Dělat sbírky ve třídě, vyrazit společně na demonstraci?
Jsem ráda, že to zmiňujete. Myslím, že jsou určitě jedinci, které to může zaktivizovat, ale obavám se, že je i velké procento těch, které to naopak uvrhne do větší úzkosti a paralýzy, kdy si řeknou, že nemá smysl, cokoli dělat, protože může nastat třeba jaderný útok.
V jakém věku hrozí největší riziko úzkostí a panické ataky?
Nelze to určit věkem, ani vzděláním, ale predispozicí. Také jakým způsobem dokážeme reagovat na stresové situace, jsme-li jedinci, kteří umějí pracovat sami se sebou, mají nadhled a víru, že jsou věci, které se dají zvládnout. To, že se dokážeme soustředit na každodenní život. V takovém případě to zřejmě zvládneme lépe než ti, kteří desetkrát za hodinu kontrolují zprávy a situaci prožívají bez nadhledu, s úzkostí.
ZDROJ: časopis Vlasta, https://www.spondea.cz/cz
