Betty MacDonaldová: Jak žila legendární autorka knihy Vejce a já

Je trochu zvláštní začínat vyprávění o jedné z nejslavnějších amerických spisovatelek připomenutím prožité apokalypsy, ale tou rok 1945, kdy byla vydána její veleúspěšná prvotina Vejce a já, zkrátka byl. Světem se rychle za sebou prohnaly dvě vlny nejhroznějších konfliktů v dějinách lidstva, na Hirošimu a Nagasaki dopadly atomové bomby… Amerika měla za sebou roky velkého hospodářského propadu, deziluze a ve vzduchu už se vznášelo nové přerozdělení světa na Východ a Západ, boje supervelmocí a plíživé studené války…

close

Příběhy

Růžena Šlemrová: Proslavily ji paničky s nosem nahoru a zlé tchyně

Zrodila se superstar

Nejspíš i proto měla kniha zcela neznámé spisovatelky Betty MacDonaldové tak raketový úspěch. Amerika už byla unavená politikou, válkou a řešením velkých otázek, najednou dostala šanci zasmát se sebeironickému, vtipnému a nepřikrášleně autobiografickému vyprávění o malých starostech. Během čtyř měsíců se prodal milion výtisků! A z podruhé vdané sedmatřicetileté matky dvou dětí se během nich stala spisovatelská superstar.

Anne Elizabeth Campbell Bardová, které všichni říkali Betty, se narodila 26. března 1908 v Coloradu jako druhorozená dcera důlního prospektora Darsieho Barda a jeho ženy Sydney, mimochodem každý z Bettyiných čtyř sourozenců se narodil v jiném státě USA, protože rodina se kvůli otcově práci často stěhovala. Nejzásadnější vliv na Betty zřejmě měla její o dva roky starší sestra Mary, která s mottem „kdokoli může dělat cokoli, zvláště naše Betty“ nakonec dovedla sestru, nic netušící o svém talentu, k světové spisovatelské kariéře. Přesvědčení, že nadání a úspěch je pouze záležitostí píle a snahy, zdědila Mary po mamince a tatínkovi.

close

Vztahy

Umění přijmout tělo po čtyřicítce: Vyhrají ty, co se umí zastavit a věří intuici

V divočině bez elektřiny

Když bylo Betty dvanáct let, otec zemřel, rozvětvená rodina se natrvalo usídlila v Seattlu ve státě Washington a začalo obtížné období, které ovšem s rodinou soudržně snášela: Kňourání se u Bardů nenosilo. „Milovat život a radovat se z něho, ať je, jaký chce, to byla maminčina koncepce a od útlého dětství nám vštěpovala pohrdání k sebe se litujícím ‚nemrcouchům‘…“ Když bylo Betty osmnáct, zamilovala se do pohledného pojišťovacího agenta Boba Hesketta, který byl o třináct let starší a měl životní sen: pořídit si velkou slepičí farmu.

Začali nový život na zdánlivě romantickém místě Olympijského pohoří: „Brožurka oplývala superlativy – nejrozervanější pohoří Severní Ameriky, milion hektarů naprosté divočiny… Jevilo se mi to celé lehce zhysterizované, ale tehdy jsem zdejší krajinu ještě neviděla. Dnes už vím, že ji skutečně lze popsat jen v superlativech.“ Dívku z města čekala farma s tisíci pípajícími kuřaty a slepicemi, které bylo třeba pravidelně krmit, napájet („hřady plné slepičinců a čmelíků“), musela vládnout rozsáhlým plodícím a rodícím hospodářstvím s domácí zvířenou. To vše ve spartánských podmínkách, ve dvou lidech a v téměř naprosté sociální izolaci. Bez rádia, telefonu.

Nejbližší sousedé byli vzdáleni sedm kilometrů neprostupným terénem. A také bez elektřiny a vodovodu. Veškerou vodu na mytí, praní, úklid, pro zvířata bylo třeba nosit od pumpy… To vše završeno každodenním bojem se zlomyslným, líným, leč životně důležitým sporákem na dřevo. „Veškeré pokusy rozdmýchat a rozohnit sporák byly tak marné, jako kdybyste se snažili rozchechtat a rozskotačit Gibraltarskou skálu.“

Dodám sestru

Betty se nakonec po čtyřech letech života na farmě vrátila už se dvěma malými dcerami k rodině do Seattlu v přenešťastné době velké hospodářské krize. Do období obrovské nezaměstnanosti, chudoby, beznaděje. „Než si člověk zvykne na to, že je chudý, chvíli mu to trvá, to je nesporné. Musí se přizpůsobit situaci a pochopit, že otázka nezní, co budete jíst, nýbrž jestli budete jíst.“ Rodina Bardových byla naštěstí vybavena již zmíněným nezlomným duchem a evidentně dědičným optimismem. Mary dokázala díky klanům kamarádů a známých rodině obstarat i v nejtěžších dobách různorodá, i když většinou krátkodobá zaměstnání. Díky jejímu mottu „ukažte mi zaměstnání a já vám dodám sestru“ prošla Betty mnoha absurdními pracovními pozicemi, což popsala v další nesmírně úspěšné knize Kdokoli může dělat cokoli (1948).

Amerika se postupně vzpamatovávala a Betty po kariéře koloristky fotografií, sekretářky pašeráka alkoholu, zaměstnankyně u jednoho z prvních provozovatelů pyramidových obchodů a po desítkách dalších obskurních prací zakotvila v bezpečném přístavu státní služby na ministerstvu financí. Téměř ve stejné době jí byla diagnostikována tuberkulóza. „Onemocnět tuberkulózou vprostřed života je, jako když se vydáte do města vyřídit spoustu naléhavých záležitostí a přejede vás autobus.“

Ve třicátých letech na tuto nemoc nebyl lék a běžně se na ni umíralo. Jedinou léčbou byl naprostý klid v sanatoriu. To znamenalo téměř vůbec se nehýbat, v podstatě nemluvit, nesmát se, nečíst, nepsat, jen umrtveně ležet hodinu za hodinou, den za dnem, v absolutním tichu a klidu. K tvrdému režimu patřil i úmyslně chladný a zcela neosobní přístup personálu. „Ústavní péče, ať už vězeňská, pro duševně choré, či tuberkulózní, není žádná hra a nálady vám nepřidá, když nevíte, kdy odtud vyjdete nebo zda vůbec vyjdete.“

Betty měla štěstí a ze sanatoria se dostala po rekordních devíti měsících, některé spolupacientky byly kvůli této nemoci nuceny takto přežívat celé roky… I tuto životní zkušenost a situaci dokázala Betty MacDonaldová popsat s vtipem, nadhledem a bez sebelítosti v knize Morová rána (1950). Po propuštění ze sanatoria se Betty seznámila s leteckým inženýrem Donem MacDonaldem, kterého si v roce 1942 vzala, a i s jejími dvěma dospívajícími dcerami Ann a Joan se přestěhovali na ostrov Vashon do plážového domu, o čemž opět zábavně a vtipně vypráví v knize Dusím se ve vlastní šťávě (1955).

Má talentu, že přes něj padá

Nutno zmínit, že Betty by nejspíš nikdy nezačala psát, kdyby to jako ostatně mnoho dalších převratných událostí nespunktovala její všehoschopná sestra Mary: „V době, kdy se Mary rozhodla, že spisovat může kdekdo, jsem byla vdaná, žila jsem na ostrově Vashon a byla jsem zaměstnaná u stavební firmy.“ Mary tehdy z náhlého popudu mysli namluvila literárnímu agentovi, že její sestra píše knihu „a má talentu, že přes něj padá“.

Nic netušící Betty neměla ani řádek, ale narychlo dala dohromady náhled. A tak se zrodila spisovatelská hvězda první velikosti, která cestovala po celých Spojených státech, předčítala, diskutovala, podepisovala knížky i vejce natvrdo…

Po svých autobiografických knihách se pustila do odlišného žánru, do knih pro děti. Sepsala Příběhy paní Láryfáry. Víc času už téhle novátorské, vtipné a světem milované spisovatelce nezůstalo. Zemřela na rakovinu 7. února 1958 v nedožitých padesáti letech. Její knihy byly přeloženy do třiceti jazyků i zfilmovány, prodeje dosáhly mnohamilionových nákladů.