Narodila se v srpnu 1904 a vždy se chtěla stát herečkou. Rodiče byli členové kočovného divadla. Herectvím se v podstatě „živila“ celá rodina, včetně Anniných pěti sourozenců. Už v patnácti podepsala Anna smlouvu a stala se z ní profesionální herečka ve společnosti, které šéfoval její otec. Po dvou letech přešla do českobudějovického divadla, kde hrála osm let, poté se přemístila do Olomouce, Bratislavy a v roce 1935 zpět do Čech. Rok působila v divadle na Kladně, pak se vrátila do Prahy, kde získala angažmá ve svém srdečním divadle, Divadle na Vinohradech. Tam zůstala tři roky, než přišli nacisté.

Jak připomíná Miroslav Graclík ve své knize Hvězdy stříbrného plátna, kromě divadla se začala objevovat i ve filmu, zahrála si celkem v 25 snímcích, většinou vedlejší role. Režiséři oceňovali zejména její komediální talent, ovšem dokázala zahrát i vážné úlohy. Působila rázně a energicky, takže dostávala především role dominantních žen. Poprvé se objevila na plátně v roce 1937 ve filmu Kříž u potoka, to už jí bylo 33 let. O rok později se objevila v komedii Milování zakázáno a v roce 1939 si zahrála v šesti filmech, o rok později v sedmi. Jako by tušila, že její herecká kariéra nebude mít dlouhého trvání.

Filmové premiéry se nedočkala

Objevila se i v Babičce režiséra Čápa, kde ztvárnila roli arogantní správcové. V roce 1941 jí nabídl roli Miroslav Cikán v komedii Z českých mlýnů. Rok 1942 se zdál pro Annu Letenskou po stránce filmování jako velmi úspěšný. Zahrála si v krásné komedii Valentin Dobrotivý s Oldřichem Novým, ve snímku Městečko na dlani a v komedii Přijdu hned, kterou režíroval Otakar Vávra. To byl taky úplně poslední film, který natočila. Zahrála si v něm energickou domovnici, spolu s ní se v komedii objevili Saša Rašilov, Theodor Pištěk, Svatopluk Beneš, Růžena Šlemrová či Eman Fiala. Premiéra se konala na Boží hod v roce 1942 v Lucerně a film sklidil obrovský úspěch. V roli energické domovnice se objevila i Anna Letenská. Málokdo tušil, že v době premiéry byla už dva měsíce mrtvá a že byla spolu s manželem Vladislavem Čalounem popravená v koncentračním táboře.

První manžel Anny Letenské byl operní pěvec Ludvík Hrdlička, který přijal v divadle pseudonym Letenský, protože pocházel z Letné. S ním měla syna Jiřího a v roce 1940 došlo k rozvodu. Seznámila se s architektem Vladislavem Čalounem, který pracoval jako prokurista. Byl to také velký vlastenec a odvážný člověk, který se zapojil do odboje hned od začátku okupace, jak tvrdí v podcastu Českého rozhlasu archivář Vojtěch Šustek. Je prý pravděpodobné, že Anna úplně přesně nevěděla, co její manžel dělá, ale určitě musela něco tušit.

Hrdinové za okupace

Zcela určitě v okamžiku, kdy přišel manžel s tím, že pomůžou manželům Lyčkovým. Břetislav Lyčka byl lékař, aktivní v Sokole. Když v roce 1941 nacisté Sokol zakázali, stal se členem podzemní organizace bojující proti okupantům s názvem Jindra. Lyčka byl také lékařem, který po atentátu na říšského kanceláře Heydricha ošetřoval Jozefa Gabčíka a Jana Kubiše, strůjce atentátu.

Manželé Čalounovi nakonec ukrývali manželku Břetislava Lyčky, toho odvezl Vladislav Čaloun k přátelům. To bylo v době, kdy nacisté vypálili Lidice, Ležáky a kdy každý den docházelo k popravám. Nebylo snad větší hrdinství? Gestapo se dozvídá o Lyčkových, Františka je vyslýchána a mučena, prozrazuje, kdo jí poskytl azyl. Nacisté zatkli také Vladislava Čalouna a chtějí po něm, aby prozradil úkryt doktora Lyčky. Anna zatčená není, pravděpodobně proto, aby ji mohli nacisté sledovat. Každý den se musela hlásit na centrále gestapa v Petschkově paláci a nikdy nevěděla, jestli ji pustí. Stát se konfidentkou gestapa ale odmítala, přestože měla patnáctiletého syna.

Úzkost a strach skrývala

I v této psychicky vypjaté situaci nadále točila komedii Přijdu hned. Otakar Vávra později vzpomínal, jak silná musela Anna být. Když začala chodit na výslechy, režiséra upozornila, že to může mít vliv na celý štáb. Otakar Vávra tehdy soukromě informoval producenta Miloše Havla, který se pokusil intervenovat u šéfa kulturněpolitického oddělení Úřadu říšského protektora v Čechách a na Moravě. Ten mu důrazně řekl, ať se do toho neplete, ale Havel docílil aspoň toho, že se film mohl dotočit. Vinohradské divadlo se ale rozhodlo neriskovat a Letenskou hned propustilo.

Nikdo si zřejmě nedokáže ani představit, jak psychicky náročné to pro Letenskou muselo být. Každé ráno ji vezlo firemní auto Lucerna filmu spolu se Sašou Rašilovem, Růženou Šlemrovou a Svatoplukem Benešem od domu, kde bydlela, nejprve do Petschkova paláce, kde se musela pravidelně hlásit, teprve pak mohla odjet na natáčení. Doma ji čekal syn Jiří, který se vrátil od babičky v Budějovicích, aby jí pomáhal.

Zatčení a poprava

Druhého září padla poslední klapka a firemní auto ji odvezlo domů. Druhý den se opět dostavila do Petschkova paláce, kde ji gestapo zadrželo a později zatklo. Dne 5. října byla deportována do Terezína spolu s dalšími 294 spolupracovníky parašutistů, mužů, žen i dětí. Odtud byli převezeni do Mauthausenu, kde byli popraveni zastřelením do týla. Anna Letenská zemřela 24. října 1942 v 10.56, Františka Lyčková v 10.00 a její manžel Vladislav Čaloun o dva dny později.

Kdo je všechny zradil? Je možné, že to byl člověk, který si v ilegalitě říkal Jindra Sklenář (vlastním jménem Ladislav Vaněk). Toho gestapo sebralo brzy po atentátu na Heydricha. Prý měl na svědomí všechny členy odbojové skupiny a prozradil vše, co se dalo, včetně organizační struktury a seznamu členů. Později spolupracoval i s StB a údajně ještě v 60. letech udržoval kontakty s bývalými příslušníky gestapa. Podle tragického příběhu Anny Letenské napsal Norbert Frýd novelu Kat nepočká, která byla v roce 1971 zfilmována jako televizní drama v hlavní roli s Jiřinou Bohdalovou.