Alžběta žila spolu s rodiči a manželem v malé obci v jižních Čechách. Rodiče bydleli dole, oni s mužem v horním patře. Byla jedináček a osud jim s manželem Jiřím nedopřál děti. Smířili se s tím a žili jeden pro druhého, pro svou práci i koníčky. Vždy se spolu dokázali zasmát a bylo jim dobře. Touhu po dětech si uspokojovali s ratolestmi svých příbuzných a zdálo se, že i po padesátce je čeká hezký život. Manžel byl o osm let starší, takže jen odškrtávali, kdy půjde do důchodu a začnou cestovat a poznávat místa, na která se vždy toužili podívat.

Rodičům bylo přes sedmdesát, ale byli to aktivní senioři, jen s běžnými nemocemi, které jsou pro tento věk normální. Zvýšený krevní tlak, tatínek Jaroslav bral léky na cholesterol, ale jinak to byli lidé z vesnice, kteří se nebáli práce a nezastavili se ani na chvíli. Alžběta s Jiřím dojížděli do nedalekého města do práce, a i po návratu domů měli co dělat. Bětka ráda pracovala na zahrádce, věnovala se pěstování rajčat a oblíbených květin. Byla šťastná, když se mohla hrabat v hlíně. Jiří zase kutil v garáži a vyráběl nádherné dřevěné věci.

Je to jen virus…

Když před rokem přišla první vlna pandemie koronaviru, brali to jako něco, co se „prostě stává“. Viry tu byly a jsou, holt se nedá nic dělat, někdo na ně umřít musí. My jsme v pohodě, my máme silnou imunitu, jsme pořád na čerstvém vzduchu a nemůže nás nic takového přece potkat. Jsme zdraví jako řípa, tak co. Alžbětina matka ještě před měsícem kategoricky prohlašovala, že covid je „přece jako chřipka, a kdy já jsem měla chřipku“, takže jen mávla rukou a vůbec o tom nehodlala mluvit. Očkování? Nemá to cenu, a kdo ví, jaké následky bych pak měla.

Jenže pak se Alžběta nakazila v zaměstnání covidem. Když na to zpětně vzpomíná, vůbec si nedokáže vybavit, jak se to mohlo stát. Ale stalo se. Snažila se izolovat od rodičů a manžela v domě a zdálo se, že to snad vyjde. Týden byla doma s lehkými příznaky onemocnění a říkala si: „To bude dobrý, to bude dobrý.“ Nikdo z rodiny totiž žádné příznaky nehlásil. Jenže jedenáctý den začal kašlat manžel a dostal vysokou horečku. Bylo to jasné. Nakazil se i on.

Diagnóza covid

Rodiče v přízemí se zdáli být v pořádku, ale pak jednou celý den nebrali telefon (Alžběta za nimi jako nakažená nechtěla chodit). Nedalo se nic dělat a Bětka sešla s rouškou dolů, aby se podívala, co se děje. To, co spatřila, ji šokovalo. Tatínek ležel v horečkách v posteli a téměř nevnímal, maminka na tom byla podobně. Nebyli schopní ani vstát z postele, natož se obléknout. Alžběta hned zavolala záchranku, která oba rodiče odvezla do nemocnice. Diagnóza byla jasná – covid.

Prohraný boj

Ještě v nemocnici na jipce se maminka zlobila, proč jim volala sanitku, že je to „přece jen chřipka“ a že „ji vyleží“. Oba rodiče leželi ve stejném pokoji, napojení na dýchací přístroj. Jejich stav se ale během čtyřiadvaceti hodin zhoršil a lékaři je museli uvést do umělého spánku. Jenže neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a za dva dny se zhoršil stav Alžbětina manžela Jiřího. Bohužel skončil na jipce, na lůžku vedle svých tchánů, napojený na plicní ventilátor. Doma zůstala Alžběta, která jako jediná z rodiny covid zvládla bez potíží. „Ne, covid není chřipka, mami,“ plakala do polštáře a byla naštvaná na celý svět a na všechny, kteří nemoc zlehčují.

Před týdnem zavolali z nemocnice, že bohužel Alžbětin tatínek zemřel. Z umělého spánku se už neprobudil, boj s covidem prohrál. A před několika dny zemřela i Bětčina maminka. Ani ona se už z umělého spánku neprobrala. „Nevím, co budu dělat, jestli mi zemře i manžel. Prý má jen čtyřicetiprocentní šanci, že to zvládne. Je to strašné, lidem umírají celé rodiny,“ řekla mi do telefonu. Jiří je zatím pořád napojen na plicní ventilátor a prognóza je nejistá. Podaří se mu virus porazit? To zatím neví nikdo. Alžběta žije jen čekáním na zprávu. Věří, že bude dobrá.