Proč je konzumace alkoholu tak přirozeným jevem napříč lidskými kulturami? Alkohol sám o sobě je sice z dlouhodobého hlediska pro zdraví škodlivý, ale na druhé straně ho lidé po celém světě berou jako neodmyslitelnou součást svého životního stylu, aniž by je bylo automaticky možné považovat za „opilce“.

Hypotéza opice

Mezi důvody pokoušející se vysvětlit „kouzlo“ alkoholu, provázející člověka od samých vývojových počátků, patří například teorie nazvaná „hypotéza opilé opice“. Její zastánci jsou přesvědčení, že náš vztah k alkoholu se začal utužovat už mezi lidoopy, kteří před deseti miliony let dostali chuť na fermentované ovoce. Opice „pod vlivem“ měly následně tendenci k uvolněnějšímu chování a méně zábranám, což jim pomohlo naučit se navzájem více si důvěřovat, vytvářet těsnější sbližující rituály a stávat se mnohem společenštějšími. Odborníci soudí, že právě to dalo lidoopům klíčovou evoluční výhodu.

Hypotézu opilé opice“ jako první předložil Robert Dudley, biolog z Kalifornie. Ten je zároveň přesvědčený, že společný předek lidoopů i lidí měl genetickou mutaci, která k požívání alkoholu nějakým způsobem predisponuje.

„Konzumace alkoholu je téměř univerzální charakteristikou lidských společností, a to mi naznačovalo, že k jeho pití existuje genetická dispozice a evoluční základ,“ říká Dudley. Jiné druhy opic, neřkuli dalších živočichů nebyly schopny metabolizovat etanol, takže je pro mnohé jedovatou látkou.

Za podstatný evoluční prvek považuje alkohol i profesor evoluční psychologie na Oxfordské univerzitě Robin Dunbar. „Proč máme naléhavou touhu pít alkohol? Protože si uvědomujeme, že pomáhá naší věci. Činí spontánnější společenskou komunikaci, utužuje družnost. Sociální vztahy a přátelství nás přitom chrání před vnějšími hrozbami i vnitřním stresem, a byly tak klíčem k našemu evolučnímu úspěchu.“

A že bývá současně alkohol považován za démona? I na to má profesor Dunbar odpověď. „Otázkou evoluce je jednoduše to, zda přínosy převyšují ztráty,“ tvrdí. „Pokud ano, atribut se vyvine; pokud ne, nevyvine se. Evoluce je především o kompromisech, a to někdy znamená přijmout věci, které mají škodlivé vedlejší účinky.“ Podobný názor má i Kimberley Hockingsová, bioložka z University of Exeter: „Alkohol je často vnímán pouze jako sociální problém nebo jako prostředek k opíjení, ale to přehlíží jeho význam v sociální a kulturní struktuře mnoha lidských společností, minulých i současných.“

Méně neurózy, více společenskosti

Dáte si skleničku alkoholického nápoje. V něm rozpuštěný alkohol rychle cestuje trávicí soustavou. Protože jde o malou organickou molekulu, snadno prochází buněčnými membránami a vstřebává se do krve už částečně v ústní dutině, jícnu a žaludku. Nejvíce alkoholu se však absorbuje skrz stěnu tenkého střeva, odkud se malými kapilárami dostává do krevního oběhu. Střevem vstřebané látky plynou vrátnicovou žílou, která prochází játry, kde je alkohol přeměňován pomocí enzymu alkoholdehydrogenázy na acetaldehyd, látku zodpovědnou za nepříjemné příznaky kocoviny, a později je odbourán ve formě acetátu.

Množství tohoto enzymu je však omezené a alkohol se tedy metabolizuje konstantní rychlostí, u zdravého muže kolem 8 g čistého alkoholu za hodinu. Mnohem rychleji ho přenáší krev po celém těle, a to včetně mozku. Zde ovlivňuje různé receptory neurotransmiterů majících vliv na chování a náladu. Značně například posiluje aktivitu receptorů pro GABA, hlavního tlumícího neurotransmiteru v lidském mozku. Když se mozek musí často a dlouhodobě vypořádávat s takovými změnami, přizpůsobí se, což může vyústit v silnou fyzickou závislost.

Pokud jde pouze o občasné a mírné zpestření společenského života, tělo si s alkoholem poradí a hlavní riziko spočívá v tom, že se člověk může chovat „uvolněněji“, než by si přál. Do jaké míry a jak dalece je vlastně jedinec pod vlivem alkoholu zodpovědný za svoje chování, i to se v poslední době stává námětem různých výzkumů.

Mnoho předchozích zkoumání potvrdilo, že u lidí pod vlivem alkoholu dochází k výraznému nárůstu různých změněných rysů, nicméně velká část studií byla založena na následném hlášení subjektů nebo lidí, kteří dotyčné znali. Trochu jinak se výzkum pokusili realizovat vědci z Missouri. Rozhodli se objektivně změřit chování v opilosti tím, že nechali skupiny vybraných jedinců umírněně popíjet Sprite s vodkou v laboratorních podmínkách. Po 15 minutách vstřebávání prošli zkoumaní řadou zábavných skupinových aktivit, včetně diskusních otázek a logických hádanek, jejichž cílem bylo vyvolat různé projevy osobnostních rysů a chování.

Potvrdil se obecně platný předpoklad silnější extroverze a fakt, že lidé pod vlivem alkoholu působili méně neuroticky. Nicméně ve třech dalších zkoumaných oblastech – svědomitost, otevřenost a vstřícnost – pozorovatelé nezaznamenali žádný rozdíl. Jedním z výsledků tak je fakt, že změny osobnosti mohou být zřejmé (a otravné) pro okolí, které nás dobře zná. Ale pokud jde o pozorování lidmi zvenčí, existují jen malé rozdíly mezi „opilými“ a „střízlivými“. Konkrétně účastníci zmíněné studie byli dokonce hodnoceni lépe ve třech aspektech: společenskost, asertivita a úroveň aktivity. Samozřejmě jde o pití v únosné míře, a ne o situaci, kdy je dotyčný pomalu zralý na záchytku a s pitím alkoholu má problém.

V textu publikovaném v Clinical Psychological Science stojí: „Účastníci sice uváděli, že zažívají rozdíly ve všech faktorech zkoumaného projevu osobnosti, ale extraverze byla přitom jediným objektivním faktorem, který byl vnímán jako rozdíl mezi střízlivými účastníky a účastníky pod vlivem alkoholu.“

Žvýkačka je fatálnější než rum

Zatímco alkoholu bývá právem přisuzována vina za mnohé dopravní nehody, domácí násilí a kriminalitu obecně, nelze pominout jeho „význam“ opačný. Famózní skladatel Ludwig van Beethoven měl těsně před svojí smrtí pronést legendární hlášku: „Škoda, škoda, už je pozdě…“ Stalo se tak poté, co mu jeho vydavatel poslal bednu s dvanácti lahvemi červeného vína. Tvrdí se o něm, že s každým jídlem vypil lahev vína a bez alkoholu by pravděpodobně nevytvořil to, co dodnes fascinuje svět. Ostatně o Symfonii č. 7, jednoho z nejslavnějších autorových děl, se mnozí odborníci vyjádřili ve smyslu, že něco takového by střízlivý člověk nezkomponoval.

Četné prameny uvádějí, že pití alkoholu bylo také tajemstvím úspěchu Ernesta Hemingwaye. Slavný spisovatel opravdu hodně pil, aby unikl bolesti, která ho pronásledovala v důsledku těžkých zranění ve druhé světové válce. Dokonce prohlásil, že „člověk neexistuje, dokud není opilý“. Zdá se, že na kvalitu jeho textů alkohol negativní vliv rozhodně neměl.

Velikán malířského umění Vincent van Gogh pil takřka nepřetržitě absint. Mnozí kritici o něm napsali, že bez stavů opilosti by nikdy nevznikla jeho nejúchvatnější díla.

Stephen King publikoval přes 60 knih a téměř 200 povídek od 70. let do současnosti. Většinu z konce 70. a 80. let napsal v hustém oparu alkoholu a následně ve svých memoárech O psaní uvedl, že si „sotva pamatuje, že napsal svůj román Cujo z roku 1981“. Navzdory této skutečnosti kniha získala řadu ocenění a v roce 1983 byla zfilmována.

Obsáhlé pojednání by šlo napsat o vztahu k alkoholu slavného vynálezce Nikoly Tesly. Málokdo ví, že kromě 700 vynálezů je také autorem výroku „Žvýkačka je fatálnější než pití rumu“ (New York World- -Telegram, 10. srpna 1932). A také s oblibou tvrdil: „Jsem přesvědčen, že do sta let přestanou být káva, čaj a tabák v módě. Whisky se však bude pít stále, protože není stimulant, ale skutečný elixír života.“

Vědec si whisky dopřával vskutku velkoryse a vzdal se jí až s vyhlášením prohibice. Leč do samého konce života toho litoval. V rozhovoru, který v roce 1939 poskytl časopisu Physical Culture, si například stýskal: „Od zavedení prohibice jsem neměl ani kapku. Vzdal jsem se alkoholu, přestože mi byl prospěšný, v poslušnosti zákonu. Ale alkohol mi v životě hodně pomohl. Umožnil mi uniknout z napětí, které by se mi jinak mohlo stát osudným. Člověk, který není vynálezcem, si nedokáže představit, jak mocně může být celý organismus ovlivněn objevem nové pravdy. Když jsem poprvé viděl svůj vlastní vynález, indukční motor, při práci, málem mi to vyrazilo srdce z těla. Naštěstí byla poblíž lahev brandy, kterou jsem si dal. To vyvážilo mé nervové vzrušení a mohl jsem sledovat rotaci motoru s filozofickou rozvahou.“

To není doporučení. To je jen potvrzení slov anglického spisovatele a teologa G. H. Chestertona: „Alkoholismus není problém alkoholu, ale toho, co naši civilizovanější předkové nazývali nenasytností…“

ZDROJ: časopis Květy, https://scitechdaily.com/research-supports-drunken-monkey-hypothesis-humans-inherited-love-of-alcohol-from-primate-ancestors/, https://www.thebritishacademy.ac.uk/blog/why-humans-love-alcohol/, https://www.psychologicalscience.org/news/were-only-human/is-drinking-alone-an-early-warning-sign.html

Související články