Docela mu rozumím, že si chce při oslavě svých osmdesátin připadat jako doma. Když zapátrám ve vzpomínkách na nejlepší večírky svého života, taky vedou ty obývákové. A přesně si pamatuju na první, na který jsem byla pozvaná. Za kamarádem do Čimic jsem se vypravila čerstvě šestnáctiletá. Láďa měl doma neuvěřitelnou sbírku nahrávek ze 60. let, poprvé jsem tu slyšela celé Banánové album Velvet Underground, poprvé jsem upíjela víno a poprvé si užívala nevídanou svobodu. Seznámila jsem se se spoustou děsně zajímavých lidí, z nichž většinu jsem viděla ten večer poprvé a naposled. Moc dlouhý pro mě tenhle první mejdan nebyl. Máma byla nekompromisní a v deset hodin jsem musela být doma. Jen Láďa je můj kamarád dodneška.
K mládí domácí večírky pořád patří. Našim dětem to ale neusnadňujeme, protože málokdy odjíždíme na víkend pryč společně. Nedávno se nám dcer zželelo, obětavě jsme zaplatili penzion a odjeli na víkend do Třeboně. Když jsem po návratu vyzvídala, jestli se mejdan vydařil, zklamaně mi hlásily, že v půl dvanácté zazvonila sousedka s výhrůžkou policie, tak se odebraly na kutě, a prý to bylo naposled, co u nás nějaký mejdan byl. Jak tyhle děti jednou budou slavit osmdesátiny, to jsem vážně zvědavá.
Markéta Matulová
