No a pak je tu závod s časem, který má úplně jiná pravidla. I když vždycky vyhrává čas, stejně si spousta lidí myslí, že soutěžit s ním je fajn nápad. Čas nemá žádné strategie k vítězství, plyne konstantním tempem a nic ho nevykolejí. Přesto ho my lidé vnímáme v různých chvílích různě.

Závod s časem se dost podobá závodu s mládím. Člověk je mladý spoustu let a pak to přijde. Bez varování. Najednou se začne ozývat zralý věk. Jsem přesně v téhle fázi. Začínám být zralá. Jakkoliv se s šestačtyřicítkou na krku necítím „staře“. Nepřipadám si výrazně moudřejší a vyspělejší, než jsem byla ve třiceti. Připadám si ale výrazně pomalejší. Myšlenky se mi v hlavě líhnou pomaleji. Rozhoduji se ale překvapivě rychleji. Pohybuji se rozvážněji, po schodech neposkakuji... přesto mi za posledních pár let ujelo mnohem míň vlaků, než když mi dobíhání nečinilo potíž.

Na všem se dají najít plusy. I na zralé etapě ženského života. S dcerami vedeme často debaty o tom, jak nám příslušnost k ženskému pohlaví ztěžuje život. Občas si hekneme. Zatímco ony si ještě úplně nezvykly milovat menstruaci a vděčit za ni osudu, já se pomalu připravuji na její konec. Už mi nic nebude oddělovat měsíc za měsícem. Nakonec si zvyknu. Jako na šediny. Ani s nimi už nebojuji. Jsou moje. Asi vypadám starší, ale starší než kdy? Starší než ve třiceti? Pak je to v pořádku. Závod s časem prostě nevyhraju. Čas se musí nechat plynout.

Tento a další články si můžete přečíst v nejnovějším časopise Vlasta (číslo 35), který je nyní na stáncích: