Pak mi nějak rychle vyrostla hlava a začalo čepicové peklo. Nabídka dětské konfekce na mou lebku neseděla. Maminka se to snažila vyřešit nákupem v dámské sekci, což ale generovalo nový problém. Byly hnusné a já v nich vypadala jako idiot. Roky jsem pak čepice bojkotovala a leb mi mrzla. Kromě toho, že mi žádná neslušela, ještě všechny trestuhodně měnily pracně tvarovanou ofinu a já trčivé následky chvilkového pobytu venku musela strpět celý den. Leda bych do kabelky strčila fén a kulatý kartáč a škody napravovala po příchodu do tepla.
Jako prezervativ
Pak se konečně objevily čepice, které vyhovovaly mým přísným kritériím a neničily účes (s přibývajícími roky jsem totiž zrušila ofinu). A slušely mi.
Stala jsem se čepicovou evangelizátorkou a ukázalo se, že čepice je po svetrech pro miminka a šálách jediná věc, kterou umím uplést. Své bližní jsem zásobovala pravidelně a nevyžádaně. Třeba tu nejpovedenější jedna z dcer zahrabala na dno krabice, aby ji už nikdo nikdy nenašel. No našla jsem ji. Při kvalitně vedeném výslechu jsem se dozvěděla, proč tam skončila. Děti se jí smály, že v ní vypadá jako prezervativ. Další mé výtvory sice již explicitně nepřipomínaly nic, ale buď kousaly, nebo padaly do očí, nebo byly... no ... neslušivé. Uznávám, že měly pravdu.
Od té doby čepice nepletu, ale kupuju. Že mi nesluší? Čert to vem. Teď je správný čas, vzít je na milost. V roušce pod oči a s kulichem do čela sluší čepice úplně každému.
Tento a další články si můžete přečíst v novém časopise Vlasta (číslo 4), který je nyní na stáncích.
Časopis Vlasta (číslo 4)
