Můj praděda byl velmi svérázný muž. Nezažila jsem ho, ale co mi o něm vyprávěli, byl to muž extrémně mlčenlivý a smutný. Myslím, že dneska by všem bylo jasné, že trpí depresí. Byl to muž z venkova a naštěstí neřešil těžkou hlavu alkoholem, ale mlčením a prací. Dřel od rána do večera a vychoval k tomu i svoji dceru, moji babičku. Na osud nikdy nežehrala a starostem všedních dnů čelila... prací. I svoje nejtěžší období, když relativně mladá ovdověla, přežila díky tomu.
V bytě po dědově smrti nemohla vydržet, a tak jezdila k nám. A co myslíte, jak její truchlivé návštěvy probíhaly? Babi se převlékla do domácích šatů a jala se gruntovat. Zametala neexistující smetí, drhla neviditelné šmouhy, pustila se do velkého prádla.
Ještě když jí bylo přes sedmdesát, chodila na pár dnů v týdnu do práce, k tomu se starala o zahradu, kde pěstovala snad vše, co u nás vyroste, z čehož potom vyráběla zásoby na zimu, taky pomáhala své sestře švadleně obšívat dírky a začišťovat stehy a stále jezdila k nám, kde návštěvu využila ke gruntování. Byla extrémně pracovitá, pekelně pořádkumilovná a dost přísná. Často nesnesitelná. Říká se, že ke stáru v člověku probouzí to horší z jeho já. Babička byla pravý opak. Po osmdesátce, kdy už nemohla dřít, se z ní konečně stala hodná babi. Kdyby se zastavila dřív, mohl být její život šťastnější.
Vlasta č.16
