Odmalička jsem totiž měla na starost všechny montéry a opraváře. Ovšem bděla přitom nade mnou sousedka paní Novotná, která jim otvírala, ale pak mě už s nimi většinou nechávala samotnou. Náš byt o jedné místnosti sousedil s její kuchyní, a tak měla pocit, že je mi dostatečně nablízku, kdyby se dotyčný projevoval nějak nebezpečně. Já ale měla štěstí na samé hodné strejdy. A tak jsem asistovala nejen u televizoru, ale i u nové ledničky a pak také pokaždé, když bylo potřeba něco opravit. Maminka pracovala jako úřednice na píchačky a nemohla se jen tak uvolnit z kanceláře a tatínek se u nás doma objevoval nárazově. Opraváři většinou pracovali pouze do čtrnácti hodin, a tak jediný člověk, který v tu dobu mohl být doma, jsem byla já jako školačka.

Náš nový televizor mě fascinoval, a to už byla dávno pryč éra, kdy se v domácnostech objevovaly ty úplně první s malinkatou obrazovkou, podobné spíš starým rádiím. Tenhle vypadal docela moderně, i když samozřejmě „vysílal“ jen černobíle. Nevím, jak moc se mu líbilo, že musel stát na starém skládacím šicím stroji a být přikrytý barevným pytlem, který mu právě na tom stroji maminka spíchla. Zakrývat televizní přijímače se totiž tenkrát doporučovalo. Mělo je to chránit před prachem a slunečním zářením. Přístroj jsme ale příliš nepřetěžovali a zapínali ho ve všední dny jenom na televizní noviny a o víkendech večer.

Slavnostní večer

Snad proto pro mě měly zvlášť sobotní večery nádech poněkud slavnostní. To k nám do obýváku, který sloužil zároveň jako kuchyň i ložnice, přicházela po devatenácté hodině již zmíněná sousedka paní Novotná, usedla do ušáku, dostala kafíčko a dívala se s námi, dokud jí neklesla víčka. Zhlédla s námi zprávy, pak svátečně vyšňořenou hlasatelku, jejíž model a líčení vždy řádně okomentovala, a pak už se těšila na příslušnou estrádu nebo jiný zábavný program, jemuž patřil hlavní vysílací čas. Já se ale těšila také. Útrpně jsem přežila vystoupení dvojice Simonová–Chladil či nějakých dalších – tehdy z mého pohledu starých a nemoderních – zpěváků a čekala jsem na Helenku Vondráčkovou, Martu Kubišovou a Vaška Neckáře, který u písniček krásně tancoval a skákal, a samozřejmě na Karla Gotta, jenž už byl velkou hvězdou. A po estrádě následoval film, dost často velmi dobrý film z italské nebo francouzské provenience. O půlnoci pak zazněla hymna a šli jsme všichni spát. Mluvím o konci šedesátých let, kdy všechno bylo jaksi svěží a plné očekávání.

O náš televizor jsem se ráda starala, protože jsem brzy přišla na to, že nabízí i večerníčky o broučcích či o Křemílkovi a Vochomůrkovi nebo také povídání Štěpánky Haničincové s čertíkem Bertíkem. To už jsem si televizor také sama zapínala.

Občas nám ale způsobil vrásky. Většinou v tom ale byl naprosto nevinně. To, když se na obrazovce najednou objevily mihotající se čáry a vzápětí statický nápis Závada není na vašem přijímači. Časem jsme si na to zvykli a odpočítávali minuty. Někdy však porucha na zařízení v televizním studiu byla tak rozsáhlá, že nápis trčel na obrazovce skutečně řadu minut a nikdo z nás nechápal, jak tohle někdo může dopustit. Krásná hlasatelka se pak ale všem omluvila a koukalo se dál. Jenže někdy se porouchal přímo náš milovaný televizor a nezbylo než volat opraváře, aby vyměnil vadnou elektronku. S nadšením jsem při takové operaci asistovala a připadala jsem si ohromně důležitá. Pak nastala sedmdesátá léta, k prvnímu programu přibyl ještě druhý, ale to už moje okouzlení televizí opadlo a raději jsem si pouštěla desky na kufříkovém gramofonu, na nichž jsem mohla poslouchat jen to, co jsem opravdu slyšet chtěla. Sousedku paní Novotnou jsme ale dál zvali na televizi, přestože měla pokaždé po zasednutí do našeho křesla stejný dotaz: „A dávají dnes něco?“

Autorka fejetonu Blanka Kovaříková

Narodila se v Praze pod Vyšehradem a v metropoli žije dodnes. Vystudovala novinařinu a této profesi se věnuje na volné noze. Vydává knížky o legendárních hercích, prvorepublikových detektivech a o domech, v nichž žili slavní lidé. www.bkovarikova.cz.